titulní strana Cestopisy - titulní strana
Cestopis Madeira 2006 Madeira 2006 [Evropa]
Cestopis Nový Zéland 2007 Nový Zéland 2007 [Austrálie a Oceánie]
Cestopis Thajsko 2008 Thajsko 2008 [Asie]
Cestopis Réunion 2009 Réunion 2009 [Evropa/Afrika]
Cestopis Thajsko 2009 Thajsko 2009 [Asie]
Cestopis Azorské ostrovy 2010 Azorské ostrovy 2010 [Evropa]
Cestopis Thajsko 2011 Thajsko 2011 [Asie]
Cestopis Island 2012 Island 2012 [Evropa]

Obsah cestopisu:
  1. Informace o Réunionu, rady, odkazy, mapa
  2. Let Lipsko - Paříž
  3. Let Paříž - Saint Denis, ubytování
  4. Pláže Hermitage-Les-Bains a Boucan Canot
  5. Z vyhlídky Maido na pobřeží
  6. Pláž Hermitage-Les-Bains - Saint Joseph
  7. Divoký jih (Sud sauvage) - Takamaka
  8. Městečko a cirque Cílaos
  1. Vulkán Piton de la Fournaise
  2. Foret de Bébour/Belouve - vanilka v Bras-Panon - maják a vodopády u Saint Suzanne
  3. Tůra mezi cirques Cilaos a Mafate
  4. Vodopády a údolí v okolí Saint Joseph
  5. Pláž Hermitage-Les-Bains
  6. Vyhlídka Maido - město Saint Denis
  7. Let Paříž - Lipsko
  8. Tipy co na Réunionu vidět a zažít

verze v pdf pro tisk a čtení bez připojení k internetu [7,4 MB]

vlajka Francie (jejíž je Réunion součástí) Réunion 2009 - cestopis, fotky

Ostrov Réunion je tak trochu ztracen mimo hlavní zájem cestovek, médií a lidí. Trochu proto, že většinu pozornosti na sebe stáhne vedlejší známější ostrov Maurícius a trochu asi proto, že letenky/zájezdy do této oblasti nepatří k nejlevnějším. Tedy když zrovna není na letenky zajímavá akční nabídka. Ta (už tradičně) může za to, že jsme se na tenhle malý zelený ostrov vypravili.

Réunion jsme samozřejmě měli v hledáčku už dříve a to hlavně díky přednášce Jirky Kolbaby. Trochu jsme si potom o ostrově přečetli na Internetu a bylo to - zařadil se na jedno z předních míst v seznamu, kam jsme se chtěli podívat.

Naší Réunionskou cestu jsme si poskládali sami. Letenky jsme koupili v prosinci 2008 (ještě před odjezdem do Thajska). Byly za neodolatelnou cenu 11 tis. Kč na osobu. Auto jsme pronajali přes Internet. Jen to ubytování byl trochu problém (hlavně díky tomu, že neumíme francouzsky). Zkoušeli jsme hledat nějaký bungalov přes české cestovky. Sice jsme se nakonec s jednou domluvili, ale bohužel už pozdě - neuměli to do odletu zařídit. Nezbylo, než si ubytování sehnat na místě.

Pohled do Cirque de Mafate z vyhlídky Maido (v mracích je nejvyšší hora ostrova Piton des Neiges)
Pohled do Cirque de Mafate z vyhlídky Maido (v mracích je nejvyšší hora ostrova Piton des Neiges)

Réunion je součástí souostroví Maskarény (spolu s ostrovy Mauricius a Rodrigues). Ostrov se nachází mezi Madagaskarem a Mauríciem - asi 800 km od Madagaskaru a 200 km od Mauricia. Samotný Réunion je velký zhruba 60 × 60 km a rozlohou je zhruba 3× větší, než terénem podobná Madeira. Na Réunionu žije 800 tisíc obyvatel. Jsou to převážně potomci afrických otroků a francouzských osadníků, kteří vytvořili současnou kreolskou populaci a kulturu. V posledních desetiletích na Réunion přicházejí přistěhovalci z Francie a Indie (populace ostrova se za posledních dvacet let rozrostla o 200 tisíc obyvatel...).

Francie zabrala Réunion v roce 1638 a od té doby je jejím územím. Dnes je tento ostrov u Afriky, vzdálený 10 tisíc kilometrů od Paříže, jedním ze zámořských území Francie. Je to tedy území Evropské unie, platí se zde eurem a hovoří francouzsky. Anglicky se občas s někým domluvíte, ale rozhodně ne s každým. Réunion je (např. na rozdíl od sousedního Maurícia) celkem rozvinutý - má dálnice, supermarkety, fungující infrastrukturu.

Původ ostrova je sopečný. Jedna prastará a dávno vyhaslá sopka - Piton des Neiges - se nachází v jeho středu, kolem které jsou do tří stran soustředěny tři obrovské jámy - cirques (Cirque de Salazie, Cirque de Cilaos a Cirque de Mafate). První dva cirques jsou přístupné autem po silnici, Mafate pouze pěšky nebo vrtulníkem. Na jihovýchodě ostrova se vypíná druhá - tentokrát činná - sopka Piton de la Fournaise (2 631 m. n. m.). Rozmanitý povrch ostrova si můžete prohlédnout na mapě níže. Povrch Réunionu se zvedá od mořské hladiny směrem do vnitrozemí až do nějakých dvou tisíc metrů nad mořem, pak strmě padá zhruba o tisíc metrů níž do cirques, aby se po troše vlnění v nich zvedl až na konečných 3 069 metrů nad mořem - tolik měří nejvyšší hora ostrova (a je to zároveň nejvyšší bod v Indickém oceánu) Piton des Neiges (piton = vrchol, neiges = sníh).

Sud savauge - divoký jih ostrova Réunion
Sud savauge - divoký jih ostrova Réunion

Informace o ostrově Réunion se dají nalézt na české nebo anglické Wikipedii. Z místních zdrojů informací jsou relativně dobré stránky Ile da la Reunion (francouzsky), Reunion Nature (francouzsky) a Réunionský turistický web (francouzsky, anglicky, německy). Na stránkách Meteo Réunion (francouzsky) najdete informace o počasí (např. o případných hrozících cyklónech v období listopad až duben) a webkamery snímající zajímavá místa ostrova.

Doplněno: Web, který mě totálně dostal, jsem ale našel až v srpnu 2010. Ukazuje 360° panoramatické fotky (virtuální prohlídky) míst podél pěších túr Réunionu. Navštivte tedy Réunion virtuálně. Dokonalé!

Kromě prohlédnutí výše uvedených webů jsme se na cestu vybavili česky psaným tištěným průvodcem "Mauricius, Réunion, Seychely" od Lonely Planet. Na místě jsme pak koupili papírové mapy IGN (zelenou mapu celého ostrova v měřítku 1:100000 a modrou mapu 4402RT pokrývající většinu středu a sever ostrova v měřítku 1:25000).

Pokud vás trochu děsí, že většina materiálů o ostrově je ve francouzštině, věřte, že to není úplně nepřekonatelný problém. Zkuste např. strojový překlad webových stránek. Klikněte na adresu překladače Googlu, tam si nastavte jazyky překladu a nakopírujte do okna text, který chcete přeložit. Ještě lepší je do překládacího okna vložit pouze adresu dané stránky a Google vám přeloží celý web při zachování jeho formátu.


Mapa ostrova Réunion (zvětšit mapu do nového okna)

Ostrov Réunion je výborným místem především pro pěší turistiku. Můžete samozřejmě dělat půl až jednodenní výlety, jako jsme to dělali my. Mnohem zajímavější ale musí být projít pěšky cirques nebo dokonce přejít celý ostrov. Chodci na těchto tůrách jsou vedeni mapami a značenými cestami, není třeba se tedy obávat nějaké velké divočiny. Na trasách jsou ubytovny, občerstvovny i možnost postavit vlastní stan a uvařit si sám - prostě záleží na každém, jaký styl zvolí a jak velký batoh chce nést. Na Réunionu jsou vyznačeny dva hlavní treky, takzvané GR R (Grande Randonnée Route = velké turistické trasy), které mají mnoho podvariant a odboček:

  1. GR R1 je cestou po třech reunionských amfiteátrech. Začíná v Cilaos, stoupá na Piton des Neiges, odkud klesá do Cirque de Salazie. Odtud je možné dorazit několika cestami do Cirque de Mafate a z něho přes sedlo Col du Taibit zpět do cirque Cilaos. Dle průvodce trvá tato cesta 5 až 6 dní a měří okolo 60 km. GR R1 je popsána např. na stránce Randonnées ile de la Réunion (francouzsky).
  2. GR R2 vede napříč celým ostrovem ze Saint Denis, přes cirque de Mafate, cirque de Cílaos a sopku Piton de la Fournaise až do Saint Philippe. Celá GR R2 trvá 12 až 15 dní a měří okolo 120km. GR R2 popisuje např. stránka Randonnées ile de la Réunion (francouzsky), kde je i mapka ostrova se schématickým zakreslením obou GR.

Na webu Réunionského národního parku jsou ke stažení skvělé mapy tras (a vlastně i celého ostrova). Asi uprostřed stránky o území parku (francouzsky) je nadpis "Cartes des itinéraires de randonnées pédestre, équestre et VTT" a tam jsou ke stažení PDF mapy pěších tras (pédestre), tras pro vyjížďky na koni (équestre) a tras pro horská kola (VTT). Jsou zpracovány na černobílém mapovém podkladu IGN a jsou ve velikosti A1 (59×84cm) - každá mapa proto má okolo 13 MB.






Den první (pondělí 2.3.2009) - Lipsko -> Paříž

Letenku jsme měli z Lipska do Saint Denis (hlavní a největší město Réunionu) s přestupem v Paříži.

Do Lipska jsme se nechali odvézt autem - z Čech to není to daleko. Lipské letiště je malé, je tam pár obchodů a restaurací a docela velké množství stánků cestovek. Z Lipska do Paříže nás dopravilo zatím nejmenší letadlo, jakým jsme letěli. Mělo tři řady cestujících (2+1) a jednu letušku.

Letadlo z Lipska po přistání v Paříži
Letadlo z Lipska po přistání v Paříži

V Paříži jsme přistáli lehce po poledni na letišti Charles de Gaulle a bylo nutné se dostat na druhou stranu Paříže na letište Orly, odkud nám letěl spoj do Saint Denis. Protože byly oba lety s Air France, měli jsme nárok na audobus mezi letišti zdarma. Našli jsme tedy přepážku Air France, tam si vybavili jízdenky na autobus (linka 3) a po chvilce čekání jsme odjeli na Orly. Tohle jsme si museli zjistit na Internetu už doma, jinak bysme zbytečně platili 19€ za osobu a jednu cestu...

Na Orly jsme měli čas a tak jsme se povalovali na lavičce v jedné z hal a sledovali cvrkot nebo spali. Když nastal čas odletu (21h), tak jsme se nalodili, letadlo vzlétlo a nabralo směr jih.

Den druhý (úterý 3.3.2009) - Paříž -> Saint Denis -> L´Hermitage-Les-Bains

Noc jsme strávili v letadle. Let trval asi 11 hodin. Letělo se přes východní stranu Afriky. Letadlo bylo moderní takže si každý mohl sledovat na svém monitoru co chtěl (muziku, filmy, hry, ...) nebo spát. Servis Air France byl bez problémů. Tím, že se letělo jen přes pár časových pásem jsme neměli problém s rozhozeným rytmem z časového posunu a byli jsme jen unavení z letu.

Na Réunion jsme dolétli dopoledne před jedenáctou. První pohled na ostrov se nám naskytl krátce před přistáním. Bylo to na skalnaté severní pobřeží poblíž Saint Denis. A uvítání to bylo skvělé - vysoké skalní útesy nad nimiž se zvedala zeleň kopců až do mraků a mezitím na pobřeží zasazené hlavní město Saint Denis.

Pohled z letadla na severní pobřeží ostrova a Saint Denis krátce před přistáním na letišti Rolanda Garrose
Pohled z letadla na severní pobřeží ostrova a Saint Denis krátce před přistáním na letišti Rolanda Garrose

Letiště v Saint Denis je ještě menší než to v Lipsku. Přímo za jeho okny je tropická zahrada, venku tropické vedro a slunce. Před letištěm hledáme stánek naší autopůjčovny. Chtěli jsme něco levnějšího, proto asi autopůjčovna nemá auta přímo na letišti, ale ve městě. Tam nás vezou od přepážky dodávkou. Půjčují nám Peugeot 206. Půjčení proběhne bez problémů a za chvíli už frčíme do centra Saint Denis. Auto jsme rezervovali přes Internet dopředu a stálo 380€ vč. pojištění.

Cestou míjíme infocentrum na pobřeží, kde zastavujeme. Potřebujeme zařídit to ubytování, co jsme nestihli z Čech. V informačním centru chvilku listují v katalogu a pak obvolávají zařízení, která jsou v lokalitě, kam chceme. Nejdřív se nás snažili odbýt brožurou hotelů, ale nedali jsme se a požádali je aby jim zavolali sami. Je toho dost plného, tak vychází až asi pátý pokus. Je to shodou okolností zařízení, na které jsem koukal už doma na Internetu. Objednáváme tedy dvě noci. Potom se chvíli projdeme po pobřeží, převlékneme do krátkých rukávů a kalhot a jedeme konečně do Saint Denis.

Tam parkujeme auto a procházíme k pobřeží. Okukujeme pobřežní promenádu Le Barachois s děly a pak jdeme zpět do města. Je docela hezké, ale příliš se nezdržujeme, máme před sebou ještě kus cesty na západ do městečka L´Hermitage-Les-Bains, kde máme domluvené ubytování.

Pobřeží Le Barachois v Saint Denis
Pobřeží Le Barachois v Saint Denis

Cesta do L´Hermitage-Les-Bains vede po pobřeží a začíná za Saint Denis v místě, které jsme viděli z letadla. Prakticky celou cestu se jede po dálnici, jen je trochu zácpa. Cestou prohlížíme pobřeží i výhledy na kopce a hlavně si hlídáme výjezdy z dálnice, abysme nepřejeli. Městěčko jsme našli bez problémů a naše ubytování také. Ubytováváme se v zařízení s názvem Residence Tropic. Je to podlouhlý dvoupodlažní objekt s parkovištěm a malým bazénem. Uvnitř je pár desítek apartmánů s koupelnou, ložnicí a kuchyní. Na nás bohužel zbyl apartmán v přízemí s výhledem do parkoviště takže nic moc. Platíme celkem drsných 60€ za apartmán/noc, ale nemáme příliš na výběr. Na druhou stranu - je to kousek k moři i do obchodu a apartmán i celý hotel jsou čisté. Navíc je parkování auta zdarma a přes noc se zamyká. Chceme tu zůstat dvě noci a pak si najít něco na jihu ostrova.

Den třetí (středa 4.3.2009) - L´Hermitage-Les-Bains <-> Boucan Canot

Po snídani vyrážíme k moři, kde trávíme celé dopoledne. Pláž je od Residence Tropic vzdálená asi sto metrů. Je dlouhá, písečná s občasným nízkým skaliskem a je prakticky bez vln. Ty se lámou asi dvěstě metrů v moři, kde ty relativně velké oceánské vlny naráží na korálové útesy a dál k pobřeží už pokračuje jen krotké vlnění. Mezi korálovým útesem a pláží je pod vodou řada korálových ostrůvků, které přitahují barevné rybky. Íra je nadšená a tráví spoustu času šnorchlováním. Musí se jen dávat trochu pozor na proud - vody je sice po pás, ale teče podél pobřeží a není problém, abysme při šnorchlování vyplavali dvacet metrů dál po pláži na jedno nadechnutí. S dětma by to tady šlo, ale chtělo by to trochu je hlídat (do moře je to neodnese, ale můžou se ztratit odplavené někde podél pláže :-)

Mezi domy a městečkem je zhruba dvacetimetrový pás lesíka, který dělá pláži krásné pozadí. Na kraji lesa si rozprostírám deku - mám radši stín - a čtu si. Lidí je tu přiměřeně a každý si svůj plácek najde. Dost jich je v lesíku, kde piknikují. Auta tu parkují zadarmo přímo na kraji lesa kousek od pláže, takže i když tu nebydlíte, můžete se v klidu zajet vykoupat - je to veřejně dostupná několikakilometrová pláž.

Příjemná pláž v L´Hermitage-Les-Bains
Příjemná pláž v L´Hermitage-Les-Bains

Když si užijeme krásné pláže, modré vody a pohody, jdeme zpět uvařit oběd. Nejprve ale nakoupíme. Ceny v obchodě jsou podle nás srovnatelné s kontinentální Francií a nabídka supermarketu prakticky stejná (vč. dlouhých čerstvých baget) - není problém nakoupit na co máte chuť nebo i něco levnějšího, co je třeba v akci nebo v rámci privátních značek daného řetězce.

Po obědě a chvíli relaxace v posteli se jedeme podívat na sever na pláž Boucan Canot. Tato pláž je v některých zdrojích, které jsem četl, označována jako nejkrásnější na Réunionu, tak jí nechceme minout.

Po dálnici je to asi deset minut jízdy. Pláž není problém najít, tím je až samotné parkování u ní. Je evidentně oblíbená resp. možná spíš je tam málo parkovacích míst. Nakonec parkujeme až poblíž druhého konce pláže a máme tak možnost si celý její zhruba kilometr projít. Zas tak úchvatná nám ale nepřijde. Jsou na ní velké vlny - není krytá útesem. Naše pokusy o koupání skončili pár metrů od pláže proskakováním těch vln. U pláže je malá promenáda s obchody, které prozkoumáváme a nakupujeme pár drobností včetně pohledů. Je už k večeru takže máme příležitost vychutnat si tady i zlatavý západ slunce.

Trochu ještě fotím a už za tmy odjíždíme zpět do L´Hermitage-Les-Bains.

Pláž Boucan Canot v zapadajícím slunci
Pláž Boucan Canot v zapadajícím slunci


Den čtvrtý (čtvrtek 5.3.2009) - Maido -> jihozápadní pobřeží

Na dnešek jsme si naplánovali průzkum západní strany ostrova. Také musíme někde jižněji najít ubytování na další den...

Dopoledne vede naše cesta k vyhlídce Le Maido, která se nachází asi půl hodiny jízdy autem do kopce na hranu nad Cirque de Mafate. Když sjedeme z dálnice vede až nahoru klikatá cesta s nepříliš výrazným značením - občas bloudíme. Výhledy jsou ale skvělé a celou cestu je co obdivovat. Okolo nás se vinou políčka s cukrovou třtinou a vesničky nebo roztroušené domky. Od určité nadmořské výšky políčka skončí a krajinu opanuje les. Někde v těchto místech je možné vidět jakési místní pálenice, kde se destilací vyrábí z květů parfémy (přísady do parfémů?). Podél cesty k vyhlídce je tu a tam udělané odpočívadlo. Některá jsou jednodušší, ale některá odpočívadla jsou dokonalé piknikové plácky.

Cestou pak ještě zastavujeme u jakéhosi "centra zábavy", kde se trochu procházíme - je zavřené. Mají tu nabídku jízdy na čtyřkolkách, sjezd bobovou dráhou (lesem), ukázky řemesel, koně k projížďce a tak dále. Děcka by se tu vyřádila.

Vyhlídka le Maido - místo výhledů se nahoru valí oblačnost
Vyhlídka le Maido - místo výhledů se nahoru valí oblačnost

Poslední dva tři kilometry k vyhlídce jsou pokryté klečí a na konci cesty je celkem velké parkoviště. Vyhlídka le Maido se nachází v nadmořské výšce 2205 m. n. m. Z jedné strany vidíte dolů k moři a na druhou stranu můžete hledět do nitra Cirque de Mafate. Tedy pokud je vidět. Vrcholky ostrova zhruba nad dva tisíce metrů nad mořem se totiž okolo desáté hodiny dopoledne zatáhnou mraky, které na nich sedí zpravidla až do večera. Pokud chcete kdekoliv na Réunionu zažít výhled, je dobré si přivstat... My tedy koukáme do jakési jámy, ze které se na nás valí oblačnost. Občas prosvitne něco zdola, ale nic pořádného vidět není a je chladno.

Sjíždíme tedy níže, kde zastavujeme na jednom z odpočívadel a dáváme si svačinu. Z toho co vidíme okolo jsme nadšení. Krásný les vyšších poloh (pokroucené stromy porostlé lišejníky), pod kterým roste sytě zelená hustá tráva. Do toho svítí slunce. Naše odpočívadlo je skromné – jsou tu dva stoly a kamenný gril. Některá odpočívadla (pokud se tak dají nazvat), která jsme míjeli, jsou vybavená i stříškami a paloučkem. Z toho co vidíme tady a později i jinde plyne, že Réunioňané jsou piknikový národ. Prakticky každé odpočívadlo je obsazené - často i celými rodinami. Dvě auta, deset lidí, děti hrající si v trávě vedle, na grilu se něco peče, plné stoly jídla a pití – to je na Réunionu docela častý výjev.

Trochu si ještě fotím, koukáme do mapy a vychutnáváme pohodu místa a okamžiku.

Krásně zelené a klidné odpočívadlo nedaleko vyhlídky le Maido
Krásně zelené a klidné odpočívadlo nedaleko vyhlídky le Maido

Pak se vydáváme prakticky po vrstevnici (na jihovýchod od le Maido) po cestě zvané Route des Tamarins. Když sjedeme z klasické asfaltové dvouproudovky od vyhlídky, začíná Route des Tamarins jako úzká betonová cesta a tento charakter si uchovává až do konce. Takhle silnice není příliš používaná - asi za hodinu co po ní jedeme potkáváme jen pár aut. Stojí ale za to jí projet – vidíme ještě divočejší lesy, koryta říček s kameny porostlými lišejníky, shluky pro nás exotických a barevných květin, občas to celé zahalené do oblak. Párkrát míjíme odpočívající krávy, které musíme objíždět. Byla by to dobrá cesta na pohodový výlet na kole - žádné vedro, prakticky nulový provoz a hlavně - je na co koukat.

Náš půjčený Peugeot na Route des Tamarins...
Náš půjčený Peugeot na Route des Tamarins...


...kde nebyly jen stromy porostlé lišejníky, kamenné potoky a mlha, ale tu a tam i živá duše...
...kde nebyly jen stromy porostlé lišejníky, kamenné potoky a mlha, ale tu a tam i živá duše...

Route des Tamarins končí ve vesničce le Télevelave. Tady se pokoušíme nalézt nějaký obchod a nakoupit jídlo. To se nám nakonec daří a nakupujeme čerstvou ještě teplou francouzskou bagetu a něco k ní. Z Télevelave sjedeme až k moři a tam si na pláži u Saint Piere dáváme lehký oběd. Pláž je asi kilometr dlouhá a je z černého sopečného písku. Kromě rybářů, kteří na ní loví, se na pláži pohybují dva běžci a někdo se psem.

Po tom co se najíme a vynadíváme na pláž jedeme ještě jižněji do městečka Saint Piere. Tady se pokoušíme najít infocentrum, ale to se nám nedaří. Projdeme kousek města, nějaké obchůdky a vracíme se unavení do auta a pak zpět na sever do L´Hermitage-Les-Bains.

Černá pláž Pointe du Diable poblíž Saint Piere
Černá pláž Pointe du Diable poblíž Saint Piere


Den pátý (pátek 6.3.2009) - L´Hermitage-Les-Bains -> Saint Joseph

Celé dopoledne trávíme na pláži a užíváme si jí (možná naposledy :-( . Už není tolik slunce a ani tolik rybek ke koukání. Děláme alespoň pohodu, čtu si. Okolo poledního se vracíme do našeho apartmánu a vaříme oběd. Po něm se sbalíme, vyklidíme pokoj a vracíme klíče.

Přejíždíme na sever do městečka Saint-Gilles-les-Bains pokračovat v hledání ubytování. Nejprve tedy hledáme infocentrum, které by tu podle průvodce mělo být, a až v něm se ptáme na ubytování. Infocentrum nalézáme v jedné z hezkých bočních uliček centra. Zdejší pracovnice nám opět ukazuje brožury s ubytovacími zařízeními - ať si vybereme. Po troše přemlouvání ale nakonec pár provozovatelům zavolá a asi napotřetí se zadaří a máme zamluvený bungalov na týden. Hurá. Není to tady asi úplně obvyklé hledat ubytování až na ostrově.

Po tom co jsme našli ubytování se ještě vracíme na pláž v Hermitage a pokračujeme v lenošení.

Naše oblíbená bělostná pláž v Hermitage-Les-Bains
Naše oblíbená bělostná pláž v Hermitage-Les-Bains

Na sklonku odpoledne se z pláže sbalíme a jedeme na jih do městečka Saint Joseph, kde máme zamluvené ubytování. Cestou je zácpa na konci dálnice a potom ještě přímo v Sait Joseph. Tam se (samozřejmě :-) trochu zamotáme, takže nakonec objíždíme městečko krokem v zácpě asi dvakrát než najdeme naše ubytování. V centru města, kde jsme se ptali, nám příliš neporadili - když už jsme našli někoho, kdo hovořil anglicky, nevěděl, kde naše adresa je. Naštěstí nám pomohla značka u hlavní cesty, které jsme si víceméně náhodou všimli. Domácí už na nás čekali, protože už byla téměř tma. Byli to manželé okolo s dcerou, která nám překládala z angličtiny do francouzštiny. Za ten týden v Le Payanke, jak se ubytování jmenovalo, jsme platili 260€, což je dolela slušných 37€ na den.

Domek, kde jsme bydleli, byla dřevěná chata postavená vedle domu majitelů. Byla zařízená pro 4 osob (a nouzově i pro 6). Vybavení bylo úplně komfortní - kuchyně se vším všudy, klimatizace v ložnici, sprcha, veranda se stolem a houpací sítí... Na stole pro nás bylo připraveno ovoce a v lednici trochu pití - voda, džus, pivo. Prostě jsme se cítili jako v ráji a navíc jsme měli své soukromí a možnost dělat pohodu na verandě.

Pohled do naší pronajaté chaty Le Payanke v Saint Joseph
Pohled do naší pronajaté chaty Le Payanke v Saint Joseph


Den šestý (sobota 7.3.2009) - Jihovýchodní pobřeží (okolo vulkánu) -> Takamaka

Dnes chceme objet jihovýchod ostrova po pobřeží okolo vulkánu ze Saint Piere do Saint Benoit. Část této cesty vede územím zvaném Sud sauvage (divoký jih), které představuje ještě relativně nezničenou přírodu jižního Réunionu.

Po snídani na verandě vyrážíme ze Saint Joseph na východ. Je krásné počasí, takže si užíváme výhledů na obě strany - na svahy sopky i na pobřeží. Naší první zastávkou je odpočívadlo poblíž Puits Arabe. Je to parkoviště obklopené lesíkem se zvláštními stromy, piknikovými místy okolo, to celé asi deset metrů od sopečného útesu strmě padajícího do moře, o který se rozbíjejí docela velké vlny. Je tu málo aut a žádní lidé, takže máme to místo celé pro sebe. Sedíme, popíjíme vodu, co máme sebou a užíváme si pohodu.

Odpočívadlo poblíž Puits Arabe - několik piknikových přístřešků, hájek s podivnými stromy a o pár metrů vedle...
Odpočívadlo poblíž Puits Arabe - několik piknikových přístřešků, hájek s podivnými stromy a o pár metrů vedle...


...se nachází strmý útes, o který se rozbíjí vlny
...se nachází strmý útes, o který se rozbíjí vlny

Pár kilometrů na sever zastavujeme u Pointe du Tremblet. Je to místo na hranici mezi velkým převážně holým lávovým polem a běžným porostem. Podle mapy by to měla být vyteklá láva z roku 1976, ale podle toho co vidíme to vypadá, jako kdyby protekla před rokem. Je to asi kilometr široký splaz vedoucí dolů až do moře. Z některých míst stoupá pára. Trochu fotím, pak se otáčíme do obchůdku poblíž, kde mají suvenýry, nanuky a vanilku. Něco kupujeme a jedeme zase dál. Silnice je vybudovaná přímo v té lávě. Silničáři tu asi nemají lehkou práci :-) Samozřejmě zastavuji u krajnice a fotím. Když ale udělám dva kroky ke kraji silnice i přes boty cítím, jak je okraj silnice horký a po pár fotkách radši mizím zpět do auta a frčíme dál. Ještě pak zastavujeme na vyhlídce na lávovém poli a potom definitivně opouštíme tuhle zajímavou oblast.

Horký lávový splaz u Pointe du Tremblet
Horký lávový splaz u Pointe du Tremblet

Zhruba po desíti kilometrech severněji se zajíždíme podívat na vodopády do zálivu Anse des Cascades. Jede se tam serpentinami až k úrovni hladiny moře. V zálivu je palmový háj, pár domků a parkoviště. Už cestou, když jsme sem sjížděli, začalo pršet a když jsme zaparkovali strhla se opravdová průtrž mračen. Zůstáváme tedy v autě a čekáme až přejde. Asi po patnácti minutách, je po dešti a rovnou vysvitá slunce. Venku je po dešti nádherně. Vodopády jsou hned pár kroků vedle, je jich několik a jsou spíš menší. Potom se vracíme zpět k autu. Tam je pár lidí a potápěči zrovna vytahují věci z lodi na břeh. Trochu ještě procházíme lesíkem a potom vyrážíme dál. Příjemné místo.

Jeden z vodopádků v zálivu Anse des Cascades
Jeden z vodopádků v zálivu Anse des Cascades


Atmosféra v zálivu Anse des Cascades
Atmosféra v zálivu Anse des Cascades

O kousek dál je vesnička Piton Sainte Rose a v ní kostelík Notre Dame des Laves. V roce 1977 tu láva dorazila až do vesničky, ale před kostelem se rozestoupila a ztuhla. Dál už si to umíte představit - zázrak atd. Kostelík je docela hezký. Mnohem zajímavější (alespoň pro mě) je ale velký nepoužívaný most asi pět kilometrů severněji. Pont d´Anglais, jak se jmenuje, je visutý most z konce devatenáctého století, který se klene přes hluboké údolí řeky Riviére de l´Est. Dnes už přes něj doprava nejezdí, ale pro pěší návštěvníky je přístupný hned od parkoviště u hlavní cesty. Býval prý svého času nejdelším visutým mostem světa.

Vysloužilý most Pont d´Anglais
Vysloužilý most Pont d´Anglais

Když se vynadíváme na most, pokračujeme opět na sever do městečka Saint Benoit. Tam trochu popojíždíme a zastavujeme u kostela. Ten si prohlížíme a jedeme dál.

Naší poslední dnešní zastávkou je údolí Takamaka. Do tohoto údolí se jede zhruba patnáct kilometrů po úzké silničce právě ze Saint Benoit. Cestou jsou výhledy do údolí i na pobřeží. Silnička je úzká a naštěstí tu moc aut nejezdí. Na konci cesty - dál už nevede - parkujeme a popojdeme kousek k zábradlí. Tam nás čekají dechberoucí výhledy do hloubky do údolí na říčky a přímo před nás na protější kopce, kde vidíme zelené hory z nichž padá několik vodopádů. Úchvatný výhled je znásobený příjemným a intenzivním zapadajícím sluncem. Trávíme tu více než hodinu. Trochu popocházíme po stezce, která odtud pokračuje do nitra ostrova směrem k planině Foret de Bébour (tam se podíváme za tři dny), ale ne daleko, protože už je pozdě. Je to nádherné místo, patří k nejlepším, co jsem kdy viděl.

Zpět jedeme středem ostrova přes sedlo poblíž Plaine des Cafres ve výšce 1 600 m. n. m., ke kterému vede hodně klikatá silnice. Ze sedla dolů už je to lepší a čím jsme níže, tím je silnice lepší. Do Saint Joseph dorážíme za tmy.

Údolí Takamaka v podvečer
Údolí Takamaka v podvečer


Den sedmý (neděle 8.3.2009) - Cílaos

V neděli jsme se vypravili do Cirque de Cílaos, který je k místu našeho ubytování nejblíže. Cirque de Cílaos je ta jižní ze tří réunionských kalder. V cirque leží městečko Cílaos a v různých místech ještě další tři osady.

Cesta do Cirque de Cílaos vede od jihu ze Saint Louis a je zhruba 40 km dlouhá. Trochu jsme ten správný směr na Cílaos hledali, ale nakonec jsme se trefili. Značení někde chybí. Silnička je relativně úzká, ale dvě auta se na ní většinou v pohodě vyhnou. Jede se zhruba z poloviny nádherným skalnatým kaňonem podél říčky, který je porostlý sytě zelenou vegetací. Druhá polovina cesty se odehrává na úbočích hor již přímo v cirque se spoustou serpentin (u výjezdu ze Saint Louis je značka "450 zatáček v Cílaos" :-), asi tří tunelů a nádherných výhledů. Za posledním tunelem se před námi otevřel panoramatický pohled na většinu cirqu s městečkem Cílaos na náhorní planině a hradbou hor v pozadí s nejvyšší Piton des Neiges. Počasí je nádherné, pověstná oblačnost se dnes nedostavila, jen tu a tam po nebi proplouvá mráček.

Cestou do Cílaos
Cestou do Cílaos

Po tom, co se od tunelu vynadíváme, pokračujeme do Cílaos. Městečko Cílaos se nalézá při severovýchodní hranici rozeklaného cirqu - okolo padá terén buď prudce dolů nebo strně nahoru. Centrum je malebné s příjemnými barevnými domky, hřištěm, jezerem a dominantním kostelem. Parkujeme v jedné z uliček a jdeme nejprve do infocentra. Tam pokoukáme po výstavce o Cílaos a pohledech a koupíme mapy, které jsem sháněl. Nedaleko infocentra je uzavřena jedna z ulic a probíhá tady nedělní trh. Ten několikrát procházíme a okukujeme místní výrobky (drobnosti do domácnosti), oblečení, ovoce a zeleninu. Dá se tu koupit i cílaoské víno nebo třeba čočka vypěstovaná přímo v cirqu (je také za patřičnou cenu). Nakupujeme pár drobností a trochu ovoce.

Ulička s dřevěnými domky v centru Cílaos
Ulička s dřevěnými domky v centru Cílaos


Nedělní trh v Cílaos
Nedělní trh v Cílaos

Naše další cesta vede do nejzazšího místa v cirqu, kam se dá doje autem - do osady Ilet a Cordes. To je z Cílaos dalších 10 km jízdy po úbočí strmých hor, se spoustou zatáček a mostků přes horské potůčky. Cestou několikrát zastavuji na focení protože vyhlídky jsou neuvěřitelné. Údolím říčky, podél které jsme do cirque přijeli, je vidět až k moři. Cestou také obhlížíme výchozí bod pro cestu do Cirque de Mafate, kam bysme rádi alespoň nakoukli některý další den. Vesničku Ilet a Cordes představují roztroušené domky na stráních mezi políčky a zelení. Tady opět obdivujeme výhledy na Cílaos, tentokrát z druhé strany.

Výhled na Cirque de Cílaos
Výhled na Cirque de Cílaos

Na cestě zpět z Cordes do Cílaos ještě zastavujeme na piknik na jednom z několika odpočívadel. Jsme už hladoví a potřebujeme se trochu najíst. Místo jsme si vybrali hezké, v údolí potoka. Bohužel to stejně jako nás napadlo asi dalších 50 lidí. Jak jsme už psali - obyvatelé Réunionu jsou piknikovací národ. Po troše hledání nalézáme klidné a místo přímo na břehu potoka. Tam rozděláváme deku a dáváme si pozdní oběd. Je tam klídek, vedle zurčí potůček a slunce svítí. Prostě pohoda v krásných kulisách.

V Cílaos potom ještě obcházíme jezero (Mare a Joncs) a pár ulic v centru.

Večerní přeháňka z terasy Le Payanke
Večerní přeháňka z terasy Le Payanke

Do Le Payanke se vracíme ještě za světla. Íra vaří večeři, kterou jíme samozřejmě na terase. Venku chvíli prší, je to v tom teplu příjemné osvěžení vzduchu.

Když tenhle cestopis píšu a procházím poznámky z cesty, pobaví mě věta "Zrovna mi spadla ještěrka do rizota - 8.3.2009, 20h" :-) Lezly tam totiž občas po stěnách a po stropě terasy takové malé ještěrky.

V souvislosti s jídlem, musím zmínit i místní pivo. Jmenuje se "Bourbon" a má ve znaku doda (vyhynulý, nelétavý pták, něco mezi kachnou a holubem, česky se mu říká blboun nejapný). Reklamy s dodem můžete vidět prakticky všude na ostrově, stejně tak jako hlášku "la dodo le la", což v kreolštině znamená "dodo je tady".






nahoru na začátek cestopisu verze v pdf pro tisk a čtení bez připojení k internetu [7,4 MB] titulní strana

Den osmý (pondělí 9.3.2009) - Piton de la Fournaise

Piton de la Fournaise je sopka. Je vysoká 2 632 m. n. m. a je činná. Občas vybuchuje a vytéká z ní žhavá láva, která se potom rozlévá po jejích úbočích a někdy dosáhne i mořské hladiny. Za našeho pobytu se ale nic takového nestalo (bohudík, bohužel? - může to být zajímavá podívaná). Nemusíte se ale bát, před nebezpečím jsou lidé včas varováni a navíc je vliv sopky spíše lokální v jejím bezprostředním okolí.

Abysme se dostali poblíž vrcholu vulkánu, musíme nejprve vyjet do vesnice Bourg Murat poblíž sedla u Plaine des Cafres, které spojuje Réunionské vrcholy Piton des Neiges a Piton de la Fournaise. V Bourg Murat je také vulkanologická observatoř a infocentrum, to jsme ale nenavštívili.

K vulkánu vede od hlavní cesty relativně úzká silnička, která se vine mezi farmami a pastvinami. Asi z poloviny vede po okraji terénního zlomu, který padá do údolí říčky Riviere des Remparts, ale díky oblačnosti dolů nevidíme. Poté sjíždíme na planinu Plaine des Sables připomínající poušť. Na jejím okraji končí asfalt a začíná šotolinová cesta.

Planina Plaine des Sables, vzadu vykukuje vrchol vulkánu
Planina Plaine des Sables, vzadu vykukuje vrchol vulkánu

Od planiny jedeme ještě pár kilometrů k parkovišti a infocentru, odkud se dále musí pěšky. Na parkovišti je docela dost aut. Dooblékáme se na túru a pak vyrážíme. Jdeme asi 500 metrů po rovině a dorážíme k terénnímu zlomu, kde se krajina téměř kolmo propadá o nějakých sto metrů dolů. Je odtud krásný výhled na vrchol sopky. V jednom místě zvaném Pas de Bellecombe je zlom mírnější a vede tudy klikatá stezka dolů. Přes Pas de Bellecombe tedy sestupujeme dolů cikcak k malému bočnímu kráteru Formica Léo. Trochu kráter okukujeme (vypadá jako hromada červeného štěrku) a potom vyrážíme přes mírně se zvedající planinu ke kuželu vulkánu. Láva, po které jdeme, je buď tuhá nebo později sypká, ale vždy načervenalá. Cesta je značena bílými tečkami na lávě. Praží do nás slunce, všude okolo je pusto a žádný stín. Celé to v člověku vyvolává docela chmurné myšlenky.

Pohled na vrchol sopky Piton de la Fournaise ze sedla Pas de Bellecombe
Pohled na vrchol sopky Piton de la Fournaise ze sedla Pas de Bellecombe


Bílé značky na ztuhlé lávě nás zavedly nejprve k vedlejšímu kráteru Formica Léo a poté dále k vulkánu
Bílé značky na ztuhlé lávě nás zavedly nejprve k vedlejšímu kráteru Formica Léo a poté dále k vulkánu

Když dojdeme k patě kuželu vulkánu narážíme na uzávěru (provaz přes kus pláně a značku). Nahoru ke kráterům Bory a Dolomieu je teď zakázáno vystupovat protože před zhruba rokem, když byla sopka aktivní, se propadl zhruba o 300 metrů a je nyní nestabilní. Nějaká taková cedule byla už u parkoviště, ale příliš jsme jí nevěnovali pozornost. Na vrchol sice někdo vyráží, ale my sázíme na jistotu a radši se vydáváme po vrstevnici kus hory obejít.

Je tu už jen sypká lávová struska a jde se špatně - ještě že jsme si vzali hůlky, jde se s nimi mnohem lépe. Terén začíná být barevnější, tu a tam vykukující ztuhlá láva má odstíny od šedé po sytě rudou. Asi po hodině dvou chůze docházíme k malým bočním kráterům (pravděpodobně jsou to Cratere Rivals vzniklé při erupcích v roce 1937), kde odpočíváme a svačíme. Jsme docela vyčerpaní, ale vody máme dost a tak se můžeme v tom horku alespoň napít...

Doplněno březen 2010: Na webu vulkánu Piton de la Fournaise jsou aktuální informace o tom, co se okolo sopky děje. Je tam například i informace, že od prosince 2009 existuje na vrchol ke kráterům alternativní cesta. Její mapka je tam také dostupná ("Carte du nouveau sentier du cratere Dolomieu").

Barevná struska poblíž Cratere Rivals
Barevná struska poblíž Cratere Rivals

Cestou sem jsme měli i zajímavé setkání. Předešel nás mladý pár a ptal se nás anglicky na cestu. Za chvíli se chlapík začal smát a ptal se odkud jsme. Měl jsem totiž na sobě triko s nápisem "Vysoké Tatry". Byli to Slováci. Trávili dovolenou na Mauriciu a na tři dny si odskočili na Réunion. Trochu jsme popovídali a oni odchvátali dál, protože byli rychlejší než my.

Cesta zpátky už nebyla nijak zajímavá - šlo se téměř celou cestu po stejné pěšině. Ke konci jsme si jí podél bílých teček zkrátili napříč planinou. Vystoupat zpět nahoru do sedélka Pas de Bellecombe už po tom půldni chození bylo mnohem těžší, než seběhnout ty serpentiny čerství dolů.

Zapadající slunce ozařuje jednu z pastvin cestou od sopky k vesničce Bourg Murat
Zapadající slunce ozařuje jednu z pastvin cestou od sopky k vesničce Bourg Murat

Nahoře u parkoviště nás čekalo téměř osamocené auto a také mlha. Bylo citelně chladněji. Nasedli jsme tedy do auta a vyjeli zpět. Někde za Plaine des Sables zůstaly mraky za námi a okolí bylo najednou prozářeno zapadajícím sluncem. Viděli jsme naprosto kýčové výhledy do réunionské krajiny. Vždy jsme kousek popojeli a kochali se. Cestou níže kolem zelených pastvin bylo vidět, že je po dešti. Tráva byla v tom světle neuvěřitelně zelená, kolem se pásly krávy.

Dolů do Saint Joseph jsme opět dojeli po tmě. Když jsme se navečeřeli, přišel majitel a nabídl nám jeho punč. Je to mix místního rumu z cukrové třtiny a ovoce - tento den měl myslím ananas. Jiné dny nám dal ochutnat punč s liči a jindy zase s vanilkou. Vždy chutnal výborně. Přestože neuměl anglicky a já zase francouzsky, tak jsme si celkem dobře rozuměli a u toho rumu s ovocem vydrželi povídat asi hodinu. Říkal například, že na Réunionu je docela draho. Došli jsme třeba i k tomu, že Škoda Fabia, kterou chválil jako dobré auto, tam stojí zhruba 2× tolik než v Čechách.

Den devátý (úterý 10.3.2009) - Foret de Bébour/Belouve -> severovýchodní pobřeží

Dnes jme chtěli navštívit náhorní planinu pokrytou lesy Foret de Bébour a Foret de Belouve. Hlavně nás zajímá Foret de Belouve kvůli vodopádům Trou de Fer, které se na jeho okraji nachází. Od silnice je potřeba k nim dojít, tipovali jsme to na půldenní túru.

Květy před Le Payanke - bělostná plumérie Květy před Le Payanke - opojně vonící ylang-ylang
Květy před Le Payanke - vlevo bělostná plumérie, vpravo opojně vonící ylang-ylang

Ještě před odjezdem fotím květy před naší chajdou - jsou to krásné bílé plumérie a výrazně vonící žlutý ylang-ylang. Ty nám dělali radost celý náš pobyt a vůně ylang-ylangu byla občas cítit až na verandě (přivezl jsem si usušený květ a ten voní ještě po roce).

K planině s lesy Foret de Bébour a Foret de Belouve vyrážíme po snídani. Jede se k ní přes sedlo poblíž Plaine des Cafres uprostřed ostrova. To projedeme, sjedeme kousek níže serpentinami pod hřeben a potom nenápadnou odbočkou doleva. Cesta dále je úzká tak akorát pro dvě auta, po pár kilometrech přechází asfaltový povrch v beton. Jede se hustými lesy v nichž jsou, hlavě zpočátku, vybudována pikniková odpočívadla. Přestože prší, jsou na některých lidé.

Cestou míjíme mostky přes velká koryta potoků v nichž tečou čůrky vody. Krajina je občas taková pohádkově zastřená, občas sytě zelená. Přes mraky tu a tam probleskne slunce. Ke konci cesty střídá les takové zvláštní houští s obrovskými kapradinami. Na konci cesty nás čeká parkoviště. Dál už se nemůže kvůli závoře a ani příliš není kam jet - cesta tam někde stejně končí. Je to konec zarostlé náhorní planiny, která nedaleko padá o pár set metrů níže do Cirque de Salazie. Celá cesta od odbočky z hlavní silnice až na parkoviště u lesní chaty na konci je dlouhá přibližně 15 km.

Na parkovišti necháváme auto a jdeme na obhlídku k chatě. Je to takový dřevěný domek s hospůdkou. Odpočívají tu a suší věci chodci GR i výletníci jako my. Poblíž je vyhlídka, kam se samozřejmě vydáváme. Nevidíme ale vůbec nic, protože jsou všude okolo mraky.

Kvůli dešti a mrakům nakonec odpískáme naší plánovanou túru k vodopádům. Nic bysme tam asi neviděli a ještě bychom byli mokří jak koťata. Rozhodneme se pro alternativu - pojedeme se mrknout na severní pobřeží, snad tam bude přívětivější počasí. Cestou zpět na hlavní silnici už leje pořádně. Téměř na konci betonové cesty zastavujeme u piknikovacího přístřešku a dáváme si svačinu.

Odlehlá betonová silnička uprostřed ostrova vedoucí napříč Foret de Belouve
Odlehlá betonová silnička uprostřed ostrova vedoucí napříč Foret de Belouve

Po tom, co sjedeme z výšin k pobřeží, vede naše cesta do městečka Bras-Panon, kde se nachází tzv. Coop de Vanille (družstvo pro zpracování vanilky). To trochu okukujeme – je to takový maličko ošuntělý areál, kde se nic neděje (zrovna není sezóna sklizně vanilky). Zjišťujeme, že se tu konají exkurze, tak si na jednu anglickým výkladem kupujeme lístky.

V družstevním areálu se nás ujímá průvodce a anglicky nám vysvětluje vše okolo vanilky. Vanilka je vlastně orchidej a tak i vypadá (je to vlastně jediná užitková orchidej). Z výkladu venku před několika rostlinami se dovídáme, že vanilka byla na Réunion dovezena z Mexika. Pěstovat se jí tu ale nedařilo, protože jí neměl kdo opylovat - chyběl hmyz, který by to uměl. Až po nějakém čase se jednomu mladému otroku podařilo přijít na způsob, jak květ opylit ručně a z květu se tak může vyvinout tobolka. Od té doby se na ostrově pěstuje vanilka ve velkém.

Výklad potom pokračoval uvnitř jedné z hal, kde byla celá technologie vidět buď v reálu nebo na fotografiích. Vanilka se po sklizni spaří horkou vodou, uloží do truhel, kde se teplem sama zapaří. Z truhel se potom lusky vyndají (už mají typicky hnědou barvu) a suší se. Po usušení se ručně třídí dle délky lusku a balí. Vanilkové lusky se pak v různých formách přidávají do jídel i do nápojů (do koly nebo třeba rumu). To co u nás kupujeme jako vanilkový cukr v pytlíčcích obsahuje synteticky vyrobenou chuť vanilky, která nemá s pravou vanilkou nic společného (jen tu podobnou chuť).

Po skončení exkurze ještě jdeme do místního krámku. Mají tam vše o vanilce (knihy, obrázky, pohledy) i různé produkty (pravý vanilkový cukr, různé extrakty z vanilky, mleté prášky, cosi nakládaného atd.). Trochu nakoupíme a na košt si dáváme kávu s vanilkou.

Kvetoucí rostlina vanilky
Kvetoucí rostlina vanilky


Prohlídka a výklad v areálu Coop de Vanille v městečku Bras-Panon, kde se zpracovává vanilka
Prohlídka a výklad v areálu Coop de Vanille v městečku Bras-Panon, kde se zpracovává vanilka

Naše cesta dál vede do rhumerie (palírny rumu), což je jakási přidružená výroba cukrovaru v Bois Rouge (mezi městečky Saint Suzanne a Saint André). Cukrovar samozřejmě zpracovává cukrovou třtinu, která roste všude na ostrově, proto i rum (zde značky Savanna) je pravý. Už je relativně pozdě a cukrovar nevypadá ničím zajímavý (průmyslový komplex), takže ani po exkurzi nepátráme. Jen okoukneme malý obchod s rumem a frčíme dál.

Nedaleko cukrovaru je malý barevný tamilský chrám. Je oplocený, proto jen nakoukneme přes plot.

Maják v Saint Suzanne
Maják v Saint Suzanne

Po přestávce v cukrovaru pokračujeme až na sever ostrova do městečka Saint Suzanne, kde by měl být maják. Ten po chvíli hledání nacházíme. Je menší, ale docela hezký a zachovalý. Trochu ho okukujeme z blízka a potom odjíždíme na pobřeží nedaleko. Tam si na trávě děláme piknik, pozorujeme moře a maják v podvečerním slunci.

Jako poslední zastávku si dnes dáváme Niagarské vodopády. Nemusíme za nimi na americký kontinent, stačí zajet kousek za městečko Saint Suzanne. Niagara Falls jsou tak 60 metrů vysoké vodopády na menší říčce s názvem Riviere Sainte Suzanne. Jede se k nim úzkou cestou mezi poli vysoké cukrové třtiny, takže si musíme dávat pozor na cestu a protijedoucí vozy a jet opatrně. Je to zřejmě oblíbené výletní místo, protože je tu i přes pokročilou hodinu relativně dost lidí. Trochu se procházíme kolem, fotím. Docela hezké, v jezírku pod vodopády by se dalo i koupat.

Protože jsme na úplně druhé straně ostrova, trvá nám cesta zpět do Sait Joseph relativně dlouho - opět dorážíme až za tmy. Večer se po večeři ještě cpeme melounem, který jsme koupili přes den.

Niagarské vodopády poblíž Saint Suzanne
Niagarské vodopády poblíž Saint Suzanne


Den desátý (středa 11.3.2009) - Cilaos <-> Mafate

Na dnešek jsme si naplánovali půldenní trek po části GR R1 a R2. Je to úsek mezi Cirque de Cílaos a Cirque de Mafate, který vede přes sedlo Col du Taibit.

Bohužel se nám nepodařilo vyrazit včas (např. v 5 hodin ráno...) a vyrážíme až okolo osmé. Cestu už známe, takže jedeme najisto. Je hezčí počasí než v neděli a proto ještě občas zastavujeme na výhledy a focení. Cirque de Cílaos je úchvatný, vychutnáváme si výhledy jak na samotné Cílaos, tak i na hory a kaňony.

Výhled do Cirque de Cílaos od výjezdu z posledního tunelu (sedlo vzadu na horizontu je cílem dnešního výletu)
Výhled do Cirque de Cílaos od výjezdu z posledního tunelu (sedlo vzadu na horizontu je cílem dnešního výletu)

Když dorazíme k začátku našeho výšlapu, který je v místě, kde GR protínají silnici mezi Grand Ilet a Cílaos ve výšce 1 253 m. n. m., nacházíme plno aut a malý problém s parkováním. Nakonec auto pasujeme do skuliny mezi cestou a stromem, za kterým už je jen sráz dolů. Pak už se rychle oblékneme, sbalíme a vyrážíme.

Cesta nahoru vede po klikaté pěšině strmě do kopce. Odspodu se jde lesem. Výhledy jsou jen tu a tam mezi stromy. Potkáváme pár lidí, kteří jdou s kopce proti nám. Asi po hodině chůze je planina, kde odpočíváme. Je tam i chlapík s nabídkou skromného občerstvení v takové dřevěné chýši, vypadá jako zapomenutý poustevník. Trochu se po planině procházím. Když dojdu k jejímu okraji, je možné si z výšky prohlédnout Cirque de Cílaos.

Po troše odpočinku pokračujeme. Nahoru samozřejmě :-) Čím jdeme výš, tím jsou stromy nižší. Potom už jdeme jakýmsi tunelem mezi stromy, které jsou navíc porostlé lišejníky. V takovém lese jdeme další zhruba hodinu. V průběhu tohoto úseku se rozdělujeme, jdu rychleji a navíc nahoře chci stihnout hezké počasí, tak vyrážím napřed. Jde se v naprosté většině do kopce, jen snad asi na dvou místech pěšina klesá o pár výškových metrů. Na jednom z rovnějších míst si dávám svačinu. Není to ale příjemný odpočinek, čím jsem výš, tím je chladněji a fouká. Hned jak dojím zase pokračuji abych nenastydl. Jinak cestou není v podstatě kam zabloudit, na trase do sedla je jen jediná odbočka - na vyhlídku Cap Bouteille.

Cesta do sedla Col du Taibit vede mezi stromy porostlými lišejníky
Cesta do sedla Col du Taibit vede mezi stromy porostlými lišejníky

Sedlo Col du Taibit leží ve výšce 2 081 m. n. m. V době mého příchodu okolo druhé hodiny odpoledne je zahalené mraky a docela v něm fouká. Sedám si tedy do závětří na skalku, odkud bych měl dobrý výhled, kdyby bylo něco vidět. Nad sedlem se prudce zvedají skaliska, jejichž vršky nejsou vidět, a která přecházejí do hřebenů mezi cirques, které na jedné straně končí horou Piton de Neiges (3 069 m. n. m.) a na druhé straně horou Grand Bernáre (2 898 m. n. m.). Trochu svačím a koukám do mapy. V sedle odpočívá zhruba dvacet lidí rozprostřených různě po trávě a pod stromy. Přibližně polovina z chodců, skupinka mladých Francouzů a Francouzek s krosnami a kytarami, vypadá jako středoškolský výlet. Na to, jak si museli při výstupu do sedla s tou bagáží máknout, jsou docela veselí :-)

No a na mě se konečně usmálo štěstí. Mraky se na pár minut rozestoupily a já vidím dolů alespoň kousek Cirque de Mafate. Samozřejmě vše dokumentuji a při tom se kochám nádherným pohledem. Je vidět jen část cirqu okolo osady Marla (1 641 m. n. m.), kterou je nutné při přechodu mezi amfiteátry projít.

Pohled ze sedla Col du Taibit na osadu Marla v Cirque de Mafate
Pohled ze sedla Col du Taibit na osadu Marla v Cirque de Mafate

Čekám na Íru, která zatím ještě nejde a rozmýšlím co dál. Láká mě seběhnout dolů do Marly a podívat se tak alespoň "jednou nohou" do Cirque de Mafate. Vím, že jí tím kapku naštvu, ale touha jít dolů je silnější… Íře jsem samozřejmě poslal smsku kam jdu.

Cesta dolů je prudká a jde se prakticky celou trasu serpentinami po pěšině cikcak. Mám ještě docela dost energie, tak předcházím několik lidí, kteří sestupují stejným směrem. Oblačnosti směrem dolů ubývá a občas zastavuji na místech výhledu do amfiteátru. Když sestoupám ze strmého svahu od sedla postupuji dál k Marle kulturní obdělanou krajinou - jsou vidět políčka, tu a tam se pase koza a v Marle je pak vidět i roztroušené domky obyvatel. Hned první dům, ke kterému přicházím je malá restaurace s reklamami na nanuky a pivo. To jsem zrovna v Mafate nečekal. Nicméně je zavřeno, tak pokračuji hlouběji do vesnice. Dál vidím malý statek s několika lidmi odpočívajícími na lehátkách, asi turisté - cedule na plotě nabízí ubytování. Vzhledem k pokročilé hodině se rozhoduji pro návrat. Ještě trochu projdu jednou cestičkou, ale po tom co zjistím, že jsem došel k někomu na dvorek, se otáčím definitivně. V restauraci je stále zavřeno, chtěl jsem do ní alespoň nahlédnout. Z výškové úrovně Marly je vidět, jak je terén uvnitř Cirque de Mafate, členitý, což si z výšek sedla Col du Taibit nebo vyhlídky Maido neuvědomíte tolik, jako při horizontálním pohledu z Marly.

V osadě Marla - cirque de Mafate není zas tak nedotčený civilizací, jak by se mohlo na první pohled zdát...
V osadě Marla - cirque de Mafate není zas tak nedotčený civilizací, jak by se mohlo na první pohled zdát...

Na začátku výstupu zpět do sedla potkávám dva chlapíky, které jsem předcházel při sestupu. Trochu se bavíme, ptají se kam jdu (když zjistí, že zpátky do Cílaos, tak si málem klepou na čelo) a odkud jsem. Asi jsou to Němci, protože při vyslovení Česká republika na mě okamžitě spustí německy. Tou řečí ale nevládnu a tak se loučíme anglicky.

Výstup zpátky je mnohem náročnější než cesta dolů. Je to i tím, že už cítím únavu, přece jen nejsem teď po zimě úplně v kondici. Samozřejmě to nahoru zvládám, tam už nikdo není a mlha je už i přímo v sedle. Rychle, abych neprochladl, zhltnu nějakou tu tyčinku na doplnění energie a vyrážím dolů. Mojí Íru nalézám až spící v autě. Je na mě nazlobená, ale jsem rád, že to zmákla a byla až v nahoře sedle. Prý tam ale nic neviděla kvůli mlze. Znovu jen opakuji, co už jsem psal - když člověk na Réunionu chce ve vnitrozemí ostrova něco vidět, měl by být na místě před desátou dopoledne...

Cesta zpět už nebyla ničím zvláštní. Do Saint Joseph dorážíme totálně unavení.

Den jedenáctý (čtvrtek 12.3.2009) - okolí Saint Joseph

Dnešek je posledním dnem v našem ubytování Le Payanke. Chceme proto trochu prozkoumat okolí Saint Joseph, které jsme zatím míjeli a také si po včerejším výšlapu dopřát trochu odpočinku.

Majitelé chaty nám dali tip na výlet po blízkém okolí, takže jej využíváme. Jedeme se podívat do údolí Riviere Langevin. To se nachází východně od Saint Joseph, hned za městečkem Langevin. Naším cílem jsou vodopády Cascade du Trou Noir na říčce Riviére Langevin.

Vodopád Cascade du Trou Noir severně od městečka Langevin
Vodopád Cascade du Trou Noir severně od městečka Langevin

Parkujeme na parkovišti a k vodopádům jdeme pěšky. Je to zhruba 200 metrů. Nejsme sami, ale lidí tu je jen pár. Vodopád je vidět už z dálky a má několik částí - v jedné části voda padá pár desítek centimetrů přes kameny, v druhé části se valí slušný proud z výšky jakýmsi korytem a ve zbytku padají ze skály dolů čůrky vody. Voda je sice krásně čistá, ale relativně studená. Jdeme až k vodopádu, kde většina lidí kouká a jen jeden plave. My vodopád okukujeme z několika stran a pak usedáme na kameny a vychutnáváme si místo. Já samozřejmě neodolám a skáču do vody. Plavu až k vodopádu kde usedám na kámen a koukám opačným směrem. Koupel je to osvěžující, ale v této zeměpisné šířce bych čekal o pár stupňů vyšší teplotu vody.

Vodopád Cascade de Grang Galet na stejné říčce jako předchozí vodopád
Vodopád Cascade de Grang Galet na stejné říčce jako předchozí vodopád

Když se dost pokocháme místem jedeme dál po cestě údolím proti proudu říčky. Tam nás čekají ještě druhé vodopády - Cascade de Grang Galet. Ty jsou mnohem větší - vyšší a širší. Jsou zasazené mezi kopci v zeleni. Tyhle vodopády obdivujeme jen z dálky z vyhlídky. Potom jedeme po cestě ještě dál, kam až to jde do údolí směřujícího k vulkánu. Na konci, kde asfaltová cesta přechází v polňačku (která podle mapy časem přechází v pěšinu nahoru k Plaine des Sables, po které jsme před pár dny jeli), se autem otáčíme a vracíme se zpět na oběd do chaty. Tohle údolí z Langevinu a dál po té polňačce kam až to jde by byl hezký výlet na kolo.

K obědu si děláme zeleninový salát ze surovin nakoupených v obchodě a na tržnici.

Odpoledne vede naše cesta ze Saint Joseph přímo na sever do vesničky Grand Coude. Chce se tentokrát podívat na vyhlídku do dvou údolí - z jedné strany do Riviere des Remparts a z druhé strany do Riviere Langevin. Vyhlídka je v místě zúžení táhlého kopce, po němž vede silnice do Grand Coude. Hřbet je v tom místě zúžen zhruba na 50 metrů, středem vede silnice a na každé straně je vyhlídka do jednoho z údolí. V jednom (Riviere Langevin) vidíme údolí, kde jsme byli dopoledne včetně vodopádu a vesniček, kterými jsme projížděli. Druhý kaňon (Riviere des Remparts) je dole plochý a jeho dno je celé pokryté naplaveným štěrkem. Dole u konce srázu se krčí malá políčka. My koukáme do obou údolí, trochu se tam zdržíme a kolem nás se potuluje kotě. Pak se vracíme zpět do Saint Joseph, kde ještě procházíme centrem města a okolo pěšího mostu přes řeku.

Vyhlídka na údolí Riviere Langevin poblíž vesnice Grand Coude...
Vyhlídka na údolí Riviere Langevin poblíž vesnice Grand Coude...


...a vyhlídka ze stejného místa na políčka do sousedního údolí Riviere des Remparts
...a vyhlídka ze stejného místa na políčka do sousedního údolí Riviere des Remparts

Večer ještě naposledy sedíme s majitelem chaty a popíjíme jeho další punč. Povídáme si samozřejmě rukama nohama. Bohužel musíme další den odjet, protože už mají objednané další hosty, kteří si chatu zamluvili před námi.

Den dvanáctý (pátek 13.3.2009) - Saint Joseph -> L´Hermitage-Les-Bains -> Maido

Ráno naposledy pohodově posnídáme na terase, dobalíme zbytek věcí a naložíme je do auta. Následně předáme domek majitelům a loučíme se s nimi. Ještě nás zvou do jejich domu a ukazují nám chov želv, kterých mají za domem v teráriu několik - od velkých po malé. Malé želvičky si můžeme vzít do ruky a podívat se na ně zblízka. Ubytování to bylo opravdu fajn, relativně levné a majitelé byli moc milí.

Naše další cesta směřuje na sever do apartmánového domu v L´Hermitage-Les-Bains, kde jsme bydleli dvě noci na začátku našeho pobytu. Nechceme na poslední noc už nic shánět. V Residenci Tropic jsou ale bohužel plní. Jdeme se tedy poptat do infocentra v Saint-Gilles-les-Bains, kde jsme už také sháněli ubytování. Tam nám bohužel také nepomohou. Obvolávají pár zařízení, ale všude jsou plní. Je prý špatné datum - na Réunionu (nebo ve Francii?) mají prázdniny a vše je obsazeno. No, nedá se nic dělat - rozhodujeme se, že poslední noc strávíme v autě.

Zbytek dne až do pozdního odpoledne trávíme na pláži v L´Hermitage-Les-Bains a užíváme si poslední doušky tepla a moře. Íra samozřejmě šnorchluje a opaluje se, já si čtu a občas se vykoupu.

Pole s cukrovou třtinou
Pole s cukrovou třtinou

Když jsem přemýšlel o tom, kde zaparkovat na noc, tak mě napadlo naší situaci využít a alespoň díky tomu něco vidět. Protože chci zažít vyhlídku z le Maido bez mraků, vyrážíme přespat někam nahoru poblíž ní. Ráno jí budeme mít u nosu a i kdybysme si náhodou přispali (což v tom autě nepředpokládám :-) tak to bez problémů stihneme než padne oblačnost.

Cestou na naše nocoviště se ještě zastavujeme v osadě umělců poblíž vesnice l´Éperon nad Saint-Gilles-les-Bains. Centrum osady představuje takové malé náměstíčko s obchůdky, dílnami a kavárnami prodávajícími různé rukodělné výrobky od cetek a triček až po šperky. Myslím, že to tu stojí za návštěvu - hlavně pro toho, kdo má trochu rád umění nebo si chce domů přivézt nějaký ten kvalitnější suvenýr.

Nahoru poblíž Maido dorážíme až za tmy, přeci jen je to kus cesty. K noclehu vybíráme jedno z odpočívadel na začátku cesty Route des Tamarins, kterou jsme jeli čtvrtý den. Na odpočívadle, které je trochu schované za malým návrším, parkujeme a ukládáme se k spánku. Venku je relativně chladno a prší. Na sousedním odpočívadle asi o sto metrů vedle nás (takovém tom větším - vybaveném grilem a zastřešeném) mají mladí Réunioňané mejdan. Je jich tam okolo deseti, muzika hraje naplno, grilují, poblíž mají postavené stany. Když to vidím, tak by nebyl problém si přivézt stan a místo v hotelu dole na pobřeží by se dalo přespávat i tady nahoře stranou pozornosti.

Noc proběhla bez problémů. Když jsme z vyhřátého pelíšku vylezli ven do čvachtanice, nebylo to sice úplně příjemné, ale jinak to šlo. I muzika odvedle ztichla rozumně.

Den třináctý (sobota 14.3.2009) - Maido -> Saint Denis

Ráno vstáváme za rozbřesku, vyčistíme zub a jedeme těch pár zbývajících kilometrů nahoru na vyhlídku. Na parkovišti už pár aut je, nejsme zdaleka první. Vyhlídka le Maido nás vítá nádherným výhledem do Cirque de Mafate, který se pod námi rozprostírá jako na dlani. Mraky jsou nad všemi horami včetně nejvyšší Piton de Neiges, takže je dobrá viditelnost po celém amfiteátru. Slunko je bohužel až nad těmi mraky, takže třeba na focení to nejsou úplně ideální podmínky. Na vyhlídce trávíme něco přes hodinu. Je tam zábradlí, takže se nemusíte obávat pádu do propasti. Asi 500 metrů od hlavní vyhlídky je ještě vyhlídka boční, ze které je vidět jak do Mafate, tak na druhou stranu na pobřeží. Slunce nakonec párkrát problesklo, tak se dalo udělat i pár obrázků.

Jsem uchvácen nádherou Mafate a už po několikáté mě na ostrově napadá, že se sem jednou musím vrátit a trochu si Réunion projít pěšky.

Z vyhlídky le Maido je vidět do Cirque de Mafate (nahoře uprostřed je sedlo Col du Taibit a pod ním osada Marla, kde jsme byli před třemi dny)
Z vyhlídky le Maido je vidět do Cirque de Mafate (nahoře uprostřed je sedlo Col du Taibit a pod ním osada Marla, kde jsme byli před třemi dny)

Když si užijeme výhledů (dá se vůbec takové nádhery nabažit?) dáváme si na jednom z těch příjemných odpočívadel pozdní snídani.

Po jídle sjedeme dolů na pobřeží, odkud pokračujeme po dálnici na sever až do hlavního města Saint Denis. To jsme tady trochu zanedbávali, tak jej chceme navštívit, než vrátíme auto a odletíme. Trochu město projíždíme, ale žádné vyložené centrum nenacházíme. Parkujeme tedy v jedné z bočních ulic a jdeme to zkusit pěšky. Podle mapky nás směřuji do tržnice (Grand Marché). Ta je plná stánků s předměty pro turisty - dečky, proutěné věci, suvenýry, rukodělné výrobky a tak podobně. Nabídka nás příliš neoslovila a tak pokračujeme v procházce městem dál. Míjíme jakýsi kostel, procházíme pár ulic pěší zóny, dáváme si obrovskou zmrzlinu a to je ze Saint Denis tak zhruba vše.

Ulice hlavního města Saint Denis
Ulice hlavního města Saint Denis

Čas kvapí tak se vydáváme vrátit auto. Dotankujeme plnou nádrž, převlékneme se na mnohahodinový let a sbalíme si věci do batohů. V půjčovně proběhlo vše bez problémů. Zlehka okouknou auto, jestli jsme jej nezdemolovali, potvrzují jeho převzetí a pak už jen čekáme na odvoz na letiště. Trochu jsem měl obavu, jak naloží s podmínkou ze smlouvy, kde máme maximum 1 360 km - více kilometrů by mělo být za poplatek. My najeli 1 534 km. Nakonec se mé obavy ukázaly zbytečné, vůbec to neřešili.

Po pár minutách čekání nás, spolu s dalšími dvěma zákazníky, odvážejí na letiště.

Ještě překontroluji obsah příručního batůžku, abych zase nevypadal, že něco pašuji do letadla (třeba zavírací nůž...) a pak jdeme na odbavení. To proběhlo bez problémů a už jen čekáme na odlet. V hale je samozřejmě několik bezcelních obchodů, tak je procházíme a dokupujeme poslední suvenýry (jako třeba láhev rumu :-) Tu mi balí a označují jako koupenou na letišti (kvůli předpisům). Okolo desáté hodiny večer odlétáme.

Den čtrnáctý (neděle 15.3.2009) - Paříž -> Lipsko -> ČR

Let je samozřejmě dlouhý, ale jinak v pohodě. Na letiště Orly v Paříži dosedneme lehce po šesté ráno. Potom nás čeká trocha adrenalinu v podobě přesunu z Orly na Charles de Gaulle. Na přesun totiž máme docela málo času. Nalézáme přepážku Air France, kde vyzvedáváme jízdenky na autobus zdarma, hledáme bus a čekáme na něho. Ten nás převeze přes celou Paříž na letiště Charles de Gaulle. Tam je to ještě komplikované tím, že malý terminálek, odkud odlétá letadlo do Lipska, je zastrčený kdesi mimo a my k němu musíme opět autobusem. Stíháme to jen tak tak.

V hale je naštěstí usměvavá stevardka, která směřuje pasažéry k přepážkám příp. jim poradí, pokud potřebují. To byl zrovna náš případ. Vysvětlili jsme jí kam letíme a ona nás poslala přednostně k VIP přepážce. Tam ještě máme trochu problém s lahví rumu, kterou mám samozřejmě v příručním batůžku. Že nám v obchodě tvrdili, že s potvrzením nám to kontrolou projde je moc nezajímá a dají nám na výběr, že jí buď nacpeme do velkého batohu nebo vyhodíme. To samozřejmě nechci a tak jí soukám do narvaného batohu. Snad to při drsnějším letištním zacházení se zavazadly někde nerozbijí. No a po odbavení už prakticky běžíme na kontroly a potom až k pultíku u nástupního místa k odletu. Tam jsme posledními pasažéry. Skáčeme do autobusu, který nás po ranveji doveze k letadlu, kde hned za nám zaklapnou dveře a za pár minut už rolujeme po dráze. Uf, dvě hodiny na přejezd bylo docela málo...

Z letiště Charles de Gaulle odlétáme v 8:35, přílet do Lipska je 10:10. Opět letíme tím malým letadlem. V Lipsku ještě čekáme na rodinu na odvoz a pak už se podmračeným a deštivým Německem suneme domů.

Tipy co na Réunionu vidět a zažít

Co říct k Réunionu na závěr? Má hodně kladů a prakticky žádné zápory. V prvé řadě má naprosto úchvatnou přírodu namíchanou jako okouzlující mix hor, hlubokých zelených údolí, činné sopky a pěkných pláží. Je také civilizovaný a bezpečný se sítí značených turistických cest, nad kterými srdce každého chodce zaplesá.

Na Réunionu lze provozovat i mnoho aktivit od vyhlídkového letu letadlem nebo helikoptérou přes jízdu na horských kolech až po canyoning nebo paragliding. Prostě nudit se tu nebude nikdo, ať už se přijede koukat nebo se aktivněji zapojit.

Z toho, co jsme na Réunionu viděli, doporučujeme následující místa a zážitky:

  1. cirques jsou nezapomenutelné - na koukání i trek
  2. vyhlídka příp. tůra do údolí Takamaka
  3. vyhlídka z le Maido do Cirque de Mafate
  4. výšlap ke kráterům sopky Piton de la Fournaise
  5. koupání na pláži v L´Hermitage-Les-Bains

jirka@tamazasezpatky.cz




Kam dál?

Navštivte naše další cestopisy:

Podívejte se na letenky na Réunion: