titulní strana Cestopisy - titulní strana
Cestopis Madeira 2006 Madeira 2006 [Evropa]
Cestopis Nový Zéland 2007 Nový Zéland 2007 [Austrálie a Oceánie]
Cestopis Thajsko 2008 Thajsko 2008 [Asie]
Cestopis Réunion 2009 Réunion 2009 [Evropa/Afrika]
Cestopis Thajsko 2009 Thajsko 2009 [Asie]
Cestopis Azorské ostrovy 2010 Azorské ostrovy 2010 [Evropa]
Cestopis Thajsko 2011 Thajsko 2011 [Asie]
Cestopis Island 2012 Island 2012 [Evropa]

Obsah cestopisu:
  1. Informace o Novém Zélandu, rady, odkazy, mapa
  2. Let Vídeň - Soul
  3. Let Soul (+ výlet z letiště) - Auckland
  4. Auckland (přílet a půjčení vozu)
  5. Přejezd z Aucklandu na poloostrov Coromandel
  6. Poloostrov Coromandel (návštěva Hot Water Beach a Cathedral Cove)
  7. Termální oblasti Whakarewarewa a Wai-o-tapu
  8. Pěší tůra Tongariro Crossing
  9. Jeskyně Waitomo
  10. Sopka Taranaki
  11. Trajekt přes Cookův průliv, přejezd do Marahau
  12. Pěší tůra po části Abel Tasman Coast Track
  13. Lanový most Swing Bridge - Palačinkové skály
  1. Hokitika (městečko zeleného kamene)
  2. Pěší výlet k Ledovci Franz Josef - opuštěná pláž
  3. Bungee jumping na Kawarau Bridge - přejezd přes Queenstown k jezeru Te Anau
  4. Výlet k Milford Sound
  5. Curio Bay zcela na jihu
  6. Kameny Moeraki Boulders - Oamaru - přehrady Benmore a Aviemore - jezero Pukaki
  7. Jezero Pukaki - jezero Tekapo
  8. Městečko Akaroa na poloostrově Banks - let Christchurch - Auckland
  9. Let Auckland - Soul
  10. Let Soul - Vídeň
  11. Tipy co na Novém Zélandu vidět a zažít

verze v pdf pro tisk a čtení bez připojení k internetu [4 MB]

vlajka Nového Zélandu Nový Zéland 2007 - cestopis, fotky

Podívat se na Nový Zéland byl náš sen. Považovali jsme ho za téměř nesplnitelný. Že jsme si ho nakonec splnili může hlavně impuls v podobě levných letenek do Aucklandu. Ten odstartoval krátké přípravy, počítání nákladů a rozhodnutí bylo na světě. Poletíme!

Maorský motiv z Whakarewarewa, oblast Rotorua
Maorský motiv z Whakarewarewa, oblast Rotorua

Plán cesty byl prostý - přiletíme do Aucklandu, půjčíme si obytňák a projedeme oba ostrovy. Tak jsme to udělali. Místa, která jsme chtěli vidět jsme si vytipovali z průvodců, Internetu a za pomoci našich kamarádů, kteří tam už byli. Celá naše cesta trvala 3 týdny i s letem.

Na Zélandu jsme byli v rámci našeho jara (duben), ale na jižní polokouli byl začátek podzimu. Výhodu to mělo hlavně v tom, že už bylo po sezóně a většina služeb byla za mimosezónní ceny a přitom počasí bylo stále ještě dobré (noci trochu chladnější, ale to nám nevadilo). Nevýhoda byla, že se stmívalo už po šesté hodině večer.

Pohled na Jižní Alpy  - západní strana jižního ostrova
Pohled na Jižní Alpy - západní strana jižního ostrova

Nový Zéland je země rozprostírající se na dvou ostrovech, které se nachází zhruba 2000 km jihovýchodně od Austrálie. Rozloha Nového Zélandu je srovnatelná např. s Itálií nebo Polskem. Oba ostrovy leží nad sebou a jmenují se prostě - Severní ostrov a Jižní ostrov. Severní ostrov je lidnatější, průmyslovější (pokud se to tak dá říct) a kultivovanější. Jižní ostrov je méně zalidněný, je divočejší a přírodnější.

Na Zélandu žije něco přes 4 miliony lidí. Ze tří čtvrtin jsou to potomci přistěhovalců z Evropy, zbytek jsou Maorové, asijci a ostatní národy. Maorové na Zéland přišli z ostrovů Polynésie během 9.-14. století. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil Nový Zéland, byl holandský mořeplavec Abel Tasman. Další návštěvník z Evropy sem dorazil až roku 1769 a byl to kapitán James Cook. V zemi se platí novozélandským dolarem. Na Zélandu panuje mírné klima a mají zde čtyři roční období jako u nás (jen obráceně, protože se nachází na jižní polokouli).


Mapa Nového Zélandu (zvětšit mapu do nového okna)

Dobré informace o Novém Zélandu jsou například na stránkách turistické centrály (anglicky), Wikitravel (anglicky), odboru životního prostředí (DOC) - národní parky, treky (anglicky) a také Wikipedie (česky).

Informace o vízech a podmínkách vstupu na Nový Zéland můžete získat na webu, který provozuje Ministerstvo zahraničí.

A ještě dvě základní slova. Maorsky se Nový Zéland řekne Aotearoa, což znamená země dlouhého bílého oblaku (ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý). To proto, že na obloze se vždy nějaký mráček najde a vrcholky hor jsou často zahaleny oblacích. Druhým souslovím je kia ora. Je to maorský pozdrav "vítej", "hodně štěstí", "hodně zdraví" atp. (obdoba havajského aloha), se kterým se na Zélandu setkáte hodně často a po pár dnech ho začnete bezděky používat také.







Den první (pondělí 9.4.2007) - Vídeň -> Soul

Odjíždíme autem přes Prahu do Brna. Dál autobusem do Vídně (letenky byly bohužel už jen z Vídně). Let z Vídně do Soulu (letiště Incheon) trval zhruba 12 hodin a byl celkem v pohodě, poloprázdné letadlo. Letělo se napříč Ruskem a potom přes Čínu dolů do Koreje.

Den druhý (úterý 10.4.2007) - Soul

Na letišti Incheon (Soul) máme trochu čas a tak vyrážíme na výlet mimo komplex letiště. Vybíráme nejkratší okruh z nabídky místní cestovky - do Buddhova chrámu nedaleko. Samotný chrám (pokud se tak několik skromných domků dá nazvat) byl pěkný, oáza klidu. Cestou byl vidět rozvoj okolo letiště i celé oblasti - všude se stavělo ve velkém.

Budova v areálu buddhistického chrámu nedaleko letiště Incheon (Soul)
Budova v areálu buddhistického chrámu nedaleko letiště Incheon (Soul)

Další let ze Soulu do Aucklandu trval také zhruba 12 hodin. Letělo se přímo na jih - kousek nad Japonskem a potom už byl jen Pacifik široko daleko. Let byl trochu horší - letadlo bylo plné lidí a už nešlo zabrat tři sedačky pro jednoho, takže jsme tolik neodpočívali a byli mnohem unavenější :-(

Den třetí (středa 11.4.2007) - Nový Zéland, Auckland

Ještě když jsme v letadle, tak nás při pohledu z okénka vítají první zélandské ostrovy a poloostrovy. Jsme plni očekávání...

Jeden z našich prvních pohledů na Nový Zéland - foto z letadla
Jeden z našich prvních pohledů na Nový Zéland - foto z letadla

Po příletu do Aucklandu vyzvedáváme batohy a procházíme letištní kontrolou. Už v letadle jsme dostali k vyplnění řadu formulářů. Vyptávají se v nich na všechno (zbraně, navštívené země, ...). Kontrolují nám i podrážky trekových bot, jestli mezi vzorkem nejsou zbytky něčeho, čím bychom na Zéland zavlekli nějakou chorobu nebo prostě něco (máme na sobě turistické boty do hor - šetříme místo v batohu a tyhle největší boty máme na nohou). Pouští nás přes všechny kontroly. Konečně jsme tady i úředně!

Na letišti začínám shánět auto. Chceme si půjčit malou obytnou dodávku - na Zélandě jí říkají campervan (camper = kempovací, van = dodávka). Mám z domu vytisknutých pár kontaktů - obcházím je na letišti a v blízkém okolí (mají tu buď sídlo nebo stánek). Nejlevnější mají bohužel vyprodáno a musíme vzít zavděk dražším vozítkem. Mají ho ale volné až od druhého dne. Po vyřízení formalit s autem jedeme do levného hotelu, který nám doporučili na informacích, a spíme až do rána.

Campervany půjčují například Maui, Britz, Escaperentals, Tuicampers, Backpacker Campervans. Můžete zkusit i porovnání na stránce Kiwitravel.

Pro příště: Je levnější si vše naplánovat v předstihu a zaplatit přes Internet z ČR. Na poslední chvíli služby nemusí být dostupné nebo jsou dostupné a jsou dražší.

Ještě přidám jeden tip ke campervanům, který jsme objevili až na místě: Některé půjčovny (viděl jsem to například u Escaperentals) občas potřebují přepravit své vozy z nějakého místa na jiné (zpravidla z Jižního na Severní ostrov) a nabízí na tyto trasy levnější ceny. Máte tedy pevné místo výjezdu a návratu a čas, do kdy auto musíte vrátit. Jak mezitím Zéland projedete, je už na vás.

Den čtvrtý (čtvrtek 12.4.2007) - Auckland -> Coromandel

Z hotelu se necháváme odvézt do půjčovny (odvoz z/na letiště je zdarma, tak jen řidiče ukecáme, aby nás místo na letiště hodil do půjčovny), chvíli čekáme a pak už jsme na řadě. Podepisuju pár papírů, dostáváme klíčky a předají nám campera. Jsme teď volní a vyrážíme. První kilometry (a navíc po městě) jsou hodně nezvyklé a divím se, že jsme je zvládli bez škrábanců. Na Zélandě se totiž jezdí vlevo. Ještě celý první týden si pletu strany a když chci řadit tak sahám pravačkou na dveře nebo třeba místo blinkrů zapínám stěrače :-)

Naše vozítko je vybavené postelí pro dva + jedním místem nahoře (pro jedno dvě děti popř. menší dospělou postavu). Postel je skládací, z ní jsou ve dne sedačky a stolek. Dále tam je čtyřplotýnkový vařič (plynový), lednička, dvě skříňky a dřez. Zásobník vody je dole (ten průběžně, zhruba jednou za dva dny, doplňujeme na benzinkách, v kempech atp.). Máme tady taky elektrické topítko (to jsme využili snad jen jednou v kempu, když jsme byli připojení na elektrickou síť). V kabině, kde jsou tři místa k sezení, je běžné vybavení plus klimatizace a CD přehrávač.

Tak tohle je náš půjčený campervan naleštěný před startem
Tak tohle je náš půjčený campervan naleštěný před startem

Naše první cesta vede k obrovskému supermarketu na předměstí Aucklandu. Mimo jídla a potřeb na zhruba dva týdny cesty kupujeme i dvě cédéčka, abychom měli cestou co poslouchat.

Po nákupu už konečně vyrážíme na cestu. Jedeme na poloostrov Coromandel. Je to středně velký kopcovitý a lesnatý výběžek Severního ostrova východně od Aucklandu. Jedeme nejprve podél pobřeží a potom takovou zapadlou cestou napříč poloostrovem. Cesta je štěrkovitá, občas mám pocit, že jedu korytem potoka. Výhledy jsou skvělé, okolo to vypadá jako džungle. Pobavila nás značka na začátku - „serpentiny příštích 25 kilometrů". Cestu jsme projeli, auto je v pořádku.

Ztraceni v džungli - po štěrkové cestě napříč poloostrovem Coromandel
Ztraceni v džungli - po štěrkové cestě napříč poloostrovem Coromandel

Naším cílem je Hot Water Beach. Přijíždíme sem navečer a místo je plné lidí. Pláž dostála svému názvu (Hot = teplý, Water = voda, Beach = pláž) a nalézáme přesně to co čekáme - pískem vyvěrá horký pramen a stéká do moře. Okoukneme ho a odcházíme přespat do auta, zaparkovaného na asi 500 metrů vzdáleném parkovišti.

Den pátý (pátek 13.4.2007) - Poloostrov Coromandel

Ráno je deštivo, ale vylézáme na pláž a jdeme k místu s teplou vodou. Jsme tu třetí. Nalézám dobré místo a hloubím rukama jámu. Občas vytáhnu ruce z písku s nadávkami - voda z pramene je tak horká, že si musím dávat pozor a nestrkat ruce přímo do něho. Kdybyste sem jeli, klidně si sežeňte lopatičku, půjde vám hrabání lépe. Z jámy nakonec sešlo protože se díra stále zaplavuje pískem z moře i z pramene, ale máme alespoň takovou louži na smočení. Přestalo pršet, ale příliš teplo není. Jednou jsem zaběhl zkusit moře a bylo dost studené. Naštěstí je kde se ohřát :-)

Sychravé ráno na Hot Water Beach (ty kaluže na pláži jsou vyvěrající teplé prameny)
Sychravé ráno na Hot Water Beach (ty kaluže na pláži jsou vyvěrající teplé prameny) - poloostrov Coromandel

Okolí je úžasné, plácáme se ve vodě a zevlujeme. Bohužel se tu množí lidi a tak to po pár hodinách vzdáváme. Bylo to tu fajn. Moc fajn.

Stejné místo, stejná pláž - jen o pár hodin později
Stejné místo, stejná pláž - jen o pár hodin později

Kousek přejedeme a další zastávkou je Cathedral Cove. Jde o krátký trek podél pobřeží s cílem na plážích v okolí velkého skalního okna. Procházíme se tu, ležíme, kocháme se. Opravdu úžasný kout Země.

Zátoka na poloostrově Coromandel na začátku pěšiny k Cathedral Cove1
Zátoka na poloostrově Coromandel na začátku pěšiny k Cathedral Cove


Pohled na Cathedral Cove z pláže - poloostrov Coromandel
Pohled na Cathedral Cove z pláže - poloostrov Coromandel

To bylo pro dnešek vše a rozhodujeme se co dál. Další den máme v plánu navštívit známou oblast Rotorua a to je z Coromandelu kus cesty. Vyrážíme na cestu ještě večer. Dorážíme k Rotorua už za tmy, parkujeme a spíme kdesi poblíž města na vedlejší cestě.

Den šestý (sobotu 14.4.2007) - Whakarewarewa (oblast Rotorua) -> Wai-o-tapu

Ráno jsme přijeli k branám maorské vesnice Whakarewarewa (celým maorským názvem "Whakarewarewatanga o te ope taua a Wahiao"). Téměř odevšad kam se podíváme stoupá pára (ze země, z jezírka u parkoviště, z vesnice).

Ve vesničce a termální oblasti Whakarewarewa
Ve vesničce a termální oblasti Whakarewarewa

Pro vstup je nutné koupit lístek. Ten kupujeme a čekáme na průvodce. Přichází žena v klobouku - maorka neurčitého věku. Provází nás celou vesnicí, je báječná a milá. Cestou vidíme jezírka a průduchy páry, kde se vaří jídla. O kousek dál jsou "lázně" - řada zděných bazénků v zemi s různě teplou vodou - a dokonce i jedním ležícím domorodcem (nevím jestli se tam opravdu koupe nebo tam leží, aby měli turisté co fotit).

Maorská průvodkyně vysvětluje, jak se vaří v horké vodě termálního pramene - Whakarewarewa
Maorská průvodkyně vysvětluje, jak se vaří v horké vodě termálního pramene - Whakarewarewa

Dál míjíme kostelík se hřbitůvkem. Zem je tu horká takže své mrtvé pochovávají do zděných odvětrávaných hrobů nad zem. Všude okolo kostelíka i hrobů stoupá pára.

Kostelík a hřbitov, ze kterých uniká pára - Whakarewarewa
Kostelík a hřbitov, ze kterých uniká pára - Whakarewarewa

Dalším a posledním bodem na cestě s průvodkyní je Pohutu gejzír. Je docela pěkný, škoda že se k němu nemůže blíž. Oblast je prý předmětem sporu s druhou vesnicí a je uzavřena. Dál už se procházíme sami podle mapky. Míjíme barevná jezírka i bublající bahno. Na skok také navštěvujeme představení domorodých tanců. Potom při procházce mezi těmi stromy, výpary a jezírky zabloudíme a vylézáme až za čas, u cesty venku u parkoviště, kde máme auto. Jdeme opět dovnitř hlavním vchodem a prohlížíme si ještě místní náměstíčko - plácek a typický "sněmovní" maorský dům. Nakonec ještě neodoláme a dáváme si kukuřici vařenou v jednom z termálních jezírek (drahá, ale dobrá...).

Gejzír Pohutu - Whakarewarewa
Gejzír Pohutu - Whakarewarewa

Pokračujeme autem na jih. Cestou ještě navštívíme další geotermální oblast a to Wai-o-tapu. Jde o území plné barevných a bublajících jezírek. Největší termální jezero je žluto-oranžovo-modré Champagne Pool s bublinkami, které skutečně vypadá tak, jak název napovídá (Champagne = šampaňské, Pool = bazén).

Geotermální oblast Wai-o-tapu - jezírko Champagne pool
Geotermální oblast Wai-o-tapu - jezírko Champagne pool

Po procházce odjíždíme a cestou ještě zajíždíme k Huka Falls. Je to nízký, ale silný vodopád na říčce Waikato, která vytéká z velkého jezera Taupo. Je už pozdě a přístup k vodopádu je zavřený. Koukáme na něj chvíli z dálky a odjíždíme dál.

Výhled na část zvanou Frying Pan Flat - Wai-o-tapu
Výhled na část zvanou Frying Pan Flat - Wai-o-tapu

Dál pokračujeme na jihozápad k místu, kde budeme kempovat dvě noci. Druhý den máme v plánu zdolání přechodu zvaného Tongariro Crossing.

Parkujeme v kempu poblíž. Je to náš první kemp na Zélandě. Je docela spartánsky zařízený, ale vše potřebné tu je. Správce je příjemný chlapík, vysvětluje nám co a jak a hlavně nám zařizuje autobus na ráno. Spíme samozřejmě v campervanu, ale kuchyně a sprcha s teplou vodou v kempu se hodí :-)

Den sedmý (neděle 15.4.2007) - Tongariro Crossing

Informace o treku Tongariro Crossing jsou na stránkách DOC (anglicky). Jde o jednodenní trek, zhruba sedmnáctikilometrový, který v letácích a průvodcích nazývají "pravděpodobně nejkrásnější jednodenní túra Nového Zélandu". Podle fotek to vypadá úžasně, těšíme se. Jinak Tongariro (1.986 m. n. m.) je jedna ze tří sopek shluklých u sebe, další dvě jsou Ngauruhoe (2.291 m. n. m.) a Ruapehu (2.797 m. n. m.). Nejaktivnější z nich je Ruapehu, která vybuchla velkým výbuchem naposledy v roce 1996 a zničila při tom jezero o průměru 500 metrů, které se do té doby nacházelo v jejím kráteru.

Ráno čekáme na autobus, který nás doveze do výchozího bodu treku. Nechceme jet autem jednak proto, že se tam asi krade (upozornění v průvodci) a také proto, že začátek treku je jinde než konec a pro auto bychom se museli - asi zase autobusem - vracet. Jedeme dřívějším spojem, abychom se vyhnuli davům. Začátek je pozvolný krásnou krajinou, slunce svítá, tak doufám, že i ten opar na vrcholku sopek, který vidíme, se rozplyne.

Sopky Tongariro a Ngauruhoe v mracích
Sopky Tongariro a Ngauruhoe v mracích

Asi po hodině chůze začíná stoupání. Trochu fouká vítr a občas mrholí, ale na to jsme připraveni - natahujeme bundy, zakrýváme pláštěnkami batohy. To se ale nedá říct o některých z našich spoluputovníků, kteří jdou v mikině, kraťasech a doslova bílých teniskách. Stoupání je prudší a prudší, je to docela vysilující a navíc vcházíme do mlhy. Asi po další hodině se dostáváme na jedno z plató ve vrcholových partiích hory. Jsme rádi, že už nelezeme do kopce, ale počasí nám to vynahrazuje jinak - je mlha, fičí a leje. Foťák ani nevytahuju, nechci ho zničit vodou a také není co fotit - vidíme na 5 metrů před sebe, pak je šedivá hradba.

Tu a tam pohledem do mapy zjišťuju co jsme minuli (výhledy na vulkán, jezírka, výhledy do krajiny, ...). Všude okolo je dost lidí a nemáme proto problém s orientací, sám bych tu ale jít v tomhle počasí nechtěl. Teniskáři musí být promoklí a promrzlí, vůbec jim nezávidíme. Teď oceňujeme, že jsme si nabalili i zimní bundy a boty do hor a už nelitujeme těch narvaných batohů co jsme vláčeli po letištích.

Občas stoupáme a klesáme, jak jdeme krajinou mezi dvěma sopkami. Tady poblíž Tongariro se točily scény z Pána Prstenů a mám asi podobné pocity jako když Frodo a Sam kráčeli těmahle (zrovna dnes) šedivýma horama plnýma mlhy a kamení k Mordoru ;-)

Klesáme. Dole pod náma jsou vidět dvě jezírka. Je tu už trochu líp vidět a tolik neprší. Odpočíváme a poprvé vytahuju foťák.

Tongariro Crossing - Emerald lakes v hnusném počasí
Tongariro Crossing - Emerald lakes v hnusném počasí

Za čas sestupujeme z kamenitých polí a začíná vegetace. Jdeme pěšinou po trávou porostlých kopcích. Asi za 20 minut dojdeme k chatě (Ketetahi Hut), kde odpočívá množství lidí, kteří dorazili před námi. Také odpočíváme. Jsme už pod mraky takže se nám nabízejí úžasné výhledy na vzdálenější kopce a jezera. Sedíme, svačíme a kocháme se.

Tongariro Crossing - výhled při cestě od Ketetahi Hut
Tongariro Crossing - výhled při cestě od Ketetahi Hut

Po svačince a odpočinku uvolňujeme místo dalším putovníkům a vyrážíme dál. Teď už jen sestupujeme ke konci treku - k autobusu, který nás odveze zpět do kempu. Jdeme dobře udržovanými pěšinami s úžasnými výhledy. Tu a tam, v místech geotermální aktivity, ze země stoupají oblaka páry. Potom končí travnatý porost a začíná hustý les. Do něho vcházíme a asi po půl hodině docházíme na konec treku. Stihli jsme to docela dobře, po nedlouhém odpočinku náš autobus odjíždí.

Jsme rádi, že jsme zase v campervanu a jsme samozřejmě smutní, že jsme toho nahoře moc neviděli. Správce kempu říká, že jsme měli smůlu, že je obvykle vidět alespoň něco. Říkáme si "tak příště" a jdeme spát.

Den osmý (pondělí 16.4.2007) - Waitomo Caves

Program dalšího dne mám na svědomí já. Neodolal jsem nabídce z letáků, které jsme nabrali na letišti v infocentru, a zatoužil jsem po poznání zdejšího podzemí. Míříme zpátky na sever k Waitomo Caves (jeskyně Waitomo). Nabídka provozovatele byla pestrá, zvolil jsem prohlídku podzemního jeskynního systému po vodě - tzv. blackwater rafting nebo cave tubing (jízda po řece na povrchu byla na Zélandě nabízena jako whitewater rafting). Šel jsem na to sám, protože Íře se do té studené vody vůbec nechtělo.

Akce proběhla tak, že v danou hodinu jsme měli sraz v infocentru poblíž jeskyní. Tam nás navlékli do neoprenů, dali přilby, čelovky a duše z pneumatik (to byl jako ten raft :-) Potom nás naložili do dodávky a odvezli k říčce. V ní jsme natrénovali skok do vody (skákali jsme pozpátku s duší naraženou na zadku - museli jsme vypadat úchvatně ;-) Následoval odchod ke vstupu do jeskyní a krátká instruktáž. Jdou s námi dva průvodci. Potom už prolézáme jeskyně, zatím suchou nohou. Po čase docházíme k podzemní říčce a způsobem "po zadku" do ní skáčeme. Plujeme po hladině sedíce v duších, pádlujeme rukama a prohlížíme si říční tunely a jeskyně. Občas musíme přejít mělčiny po nohou. V jednom místě je jeskyně hodně vysoká a asi deset metrů nad námi vidíme vysutou plošinu, po které procházejí návštěvníci, kteří jeskyně procházejí při suché prohlídce.

Po chvíli vlezeme do tunelu velikého akorát tak na postavu člověka, usedáme na zem a zhasínáme baterky. Tady můžeme naplno obdivovat to, co už jsme viděli cestou - světlušky ("glow worms"). Sedí na stropě a světélkují. Je to jako pohled na hvězdné nebe. Úžasné. Pokračujeme a přes malý vodopád (1 metr) skáčeme do podzemní říčky. Potom už pádlujeme k východu. Voda je studená a na konci jsem rád, že už z ní vylézám. Následuje odchod k dodávce, přejezd do centra, teplá sprcha a převléknutí do suchého. Dostáváme teplou polévku s houskou, na obrazovkách vidíme naše fotky, které udělali průvodci. Tím celá zhruba tříhodinová akce končí.

Ovce a krajina severního ostrova
Ovce a krajina severního ostrova

Ten den potom ještě jedeme kousek na jih a spíme na odpočívadle.

Den devátý (úterý 17.4.2007) - Taranaki

Dál pokračujeme camperem na jih k Taranaki (2.308 m. n. m.). Jde o nádhernou a relativně symetrickou sopku. Prý hrála japonskou sopku Fudži v Posledním samurajovi s Tomem Cruisem. Na vrcholku, který vidíme skrz mraky jen občas, je pokryta sněhem. Vyjíždíme až kam to jde a tam obcházíme, fotíme a kocháme se. Je hodně velký vítr. Na túru nemáme čas a po Tongariru ani pomyšlení - vrcholek je opět v mracích. Výhled je ale skvělý a to jak občas na Taranaki, tak hlavně do krajiny.

Pohled na Taranaki z parkoviště (skvrna zhruba uprostřed fotografie je sjezdovka)
Pohled na Taranaki z parkoviště (skvrna zhruba uprostřed fotografie je sjezdovka)


Pohled od Taranaki na východ a kochací lavička :-)
Pohled od Taranaki na východ a kochací lavička :-)

Dnešek je v podstatě přejezdový. Míříme do Welingtonu. To je hlavní město Nového Zélandu, přestože má asi o milion obyvatel méně než Auckland. Dorážíme tam večer a kupujeme lístky na trajekt na Jižní ostrov na další den (lístky stojí 98 NZD za nás dva a 155 NZD za campera, to je 253 NZD celkem). Trajekty mezi ostrovy provozují dvě společnosti - Bluebridge a Interislander - jedna je levnější, druhá rychlejší a komfortnější. Parkujeme a spíme za městem na odpočívadle.

Den desátý (středa 18.4.2007) - Wellington -> Cookův průliv -> Marahau

Naloďujeme se na trajekt, který nás převeze přes 26 km široký Cookův průliv mezi ostrovy. Po rampě najíždím camperem do lodi. Tam nám ukáží kde parkovat, je tu natěsno jedno auto vedle druhého. Procházíme loď a vylézáme nahoru na palubu. Čekáme na vyplutí a prohlížíme Wellington svrchu. Počasí není příliš přátelské - fouká a občas do toho mrholí. Wellington se vzdaluje, ale vidíme ho dlouho protože plujeme rovně zátokou, než vyjedeme na moře.

Hlavní město Welington z trajektu na jižní ostrov
Hlavní město Welington z trajektu na jižní ostrov

Vyplutí na otevřené moře poznáváme prakticky okamžitě - loď se mnohem více houpe a s ní některým pasažérům i žaludek. Plavbu trávíme střídavě v prostorách lodi a na palubě. Na palubě si nacházíme místečko za větrem, které je vyhřívané komínem, takže nám je fajn. Když nám to stačí jdeme zase do podpalubí, kde si čtu v průvodci.

Plavba do přístavu Picton na Jižím ostrově vede dlouhou zátokou, která se vine mezi zdejšími ostrovy a poloostrovy. Míjíme i v protisměru jedoucí trajekt konkurenční firmy (hezčí, rychlejší, dražší).

Výběžky jižního ostrova za větrného počasí z trajektu
Výběžky jižního ostrova za větrného počasí z trajektu

Z lodi vyjíždíme na vedlejší silničku do Nelsonu. Cestou jsou nádherné výhledy - severní pobřeží jižního ostrova je plné zátok. Jedeme přes město Nelson, kde máme trochu problém s autem. Zjišťuji, že nám nefungují některá světla a zapalovač cigaret (= nabíječky na foťák, databanku a mobily - nabíjeli jsme něco prakticky pořád). Odhaduju to na spálenou pojistku, tak sháníme opravnu. Už ve druhé nalezené opravně nám to opraví. Byla docela sranda s mojí angličtinou vysvětlovat opravářovi, že nám prdla pojistka. Byl ale v pohodě a opravil nám to za rozumnou cenu.

Cestou ještě zastavuje nakoupit v Motuece. V místním supermarketu potkáváme několik Čechů - je sklizeň a oni tady poblíž pracují. Jinak Čechů je na Zélandě hodně. Najdete je všude tam, kde něco roste a dá se tam pracovat - sklízet víno, jablka, atd. prostě všechno.

Trajekty v přístavu Picton
Trajekty v přístavu Picton

Naším dnešním cílem je osada Marahau u Abel Tasman National Park na severu Jižního ostrova. Odtud chceme zítra vyrazit na výlet do národního parku. Parkujeme v kempu a seznamujeme se v místním obchodě s mapkami parku. Vymýšlíme plán na zítřek.

Den jedenáctý (čtvrtek 19.4.2007) - Abel Tasman Coast Track

Informace o treku jsou na stránkách DOC (anglicky). O kempu v Marahau, vodních taxi a spoustu dalších věcí se dozvíte na webu turistického centra (anglicky).

Abel Tasman Coast Track prochází přes Abel Tasman National Park. Jde o tří až pětidenní túru (záleží jak jste rychlí chodci a jak dlouho se zdržíte kempováním). V parku jsou tábořiště, kde se dá přenocovat (nutné objednat dopředu - v sezóně jsou dost plná). Na celou trasu bohužel nemáme čas a proto volíme jen její jednodenní díl. Plán je tedy na světě. Podle průvodce jsme vytipovali jeden úsek treku - prý nejhezčí - a chceme ho projít. Ráno jdeme koupit lístky na loď (watertaxi, zpáteční jízdenka za 30 NZD za osobu). Ta nás odveze na začátek naší tůry a potom nás z jejího konce odveze zpět do kempu v Marahau. Tato malá vodní taxi tu jezdí jako autobus s jízdním řádem a pevnými zastávkami - není problém je využít.

Na nábřeží v Marahau...
Na nábřeží v Marahau...

Loď nás veze podél úžasného pobřeží, písečného i skalnatého. Zážitek navíc umocňuje nádherné slunečné počasí. Mimo zastávek podle jízdního řádu má člun i dvě "tématické" - jedna je v místě rozeklané skály vystupující z vody (Split Apple Rock) a druhá je u kolonie tuleňů. Spolu s ještě pár lidmi vystupujeme na písečnou pláž v zálivu Onetahuti a vyrážíme na túru.

Abel Tasman Track - po výstupu z lodi na Onetahuti Beach
Abel Tasman Track - po výstupu z lodi na Onetahuti Beach

Jde se pěšinou, místy krásně vonícím lesem, místy po nádherných plážích. V téhle oblasti je dobré sledovat příliv (high tide) a odliv (low tide) protože v době odlivu se dá cesta zkrátit pěšky přes zátoky, kde je v době přílivu voda. Rozpis přílivů a odlivů na každý den mají např. v obchodě v Marahau. Nám se daří suchý přechod až přes poslední ze tří zátok. Ale těch dvou "obchvatů" nelitujeme - viděli jsme krásná zákoutí a prošli po lanových mostech, které u nás zas tak často nepotkáváme. Cestou míjíme ostatní chodce i lidi v tábořištích a také ty, kteří si pronajali mořské kajaky a jedou v nich podél pobřeží.

Abel Tasman Track - lanový most, který je nutné přejít při přílivu
Abel Tasman Track - lanový most, který je nutné přejít při přílivu

Po několika hodinách od startu docházíme k pláži, která je vedle té, ze které budeme odjíždět. Děláme pohodu a prolézáme jí. Je to stejná pláž, kde jsme ráno vysazovali dva lidi z lodi - jen teď je hladina o pět metrů níž a k vodě daleko. Na pláži sbíráme mušle, já fotím, prostě si to nádherné místo užíváme.

Abel Tasman Track - zálivy někde za Bark Bay
Abel Tasman Track - zálivy někde za Bark Bay

Když se doba našeho odjezdu nachýlí, tak pomalu vyrážíme tam, kde nás loď má nabrat. Jdeme bosi po pláži, ale já za chvíli obouvám boty - mušlí je tu tolik, že to je jako chůze sklem - křupou pod nohama a řežou mě do chodidel. K druhé pláži (Anchorage) je to dál než jsme si mysleli a k lodi dorážíme jen tak tak. Kdybychom přišli o minutu dvě později, asi by už na našem místě seděl někdo jiný. Loď přijíždí do Marahau, z vody jí, s námi na palubě, vytahuje traktor a veze nás na lodi na podvozku, do osady - je odliv a moře je docela daleko.

Dnešek byl úžasný. Kýčovitě krásná příroda ve spojení s nádherným slunečným počasím a průzračným mořem - co dodat?

Abel Tasman Track - pohodové místo v Torrent Bay
Abel Tasman Track - pohodové místo v Torrent Bay

Den dvanáctý (pátek 20.4.2007) - Marahau -> Pancake Rocks

Z Marahau odjíždíme na jih. Chceme objet jižní ostov po západní straně, pak jižní a nakonec po východní - zhruba.

Lanový most Swing Bridge v kaňonu Buller Gorge
Lanový most Swing Bridge v kaňonu Buller Gorge

Cesta krásně ubíhá a ve spojení se zdejší krajinou je to pohoda. Zastavujeme v Buller Gorge u Swing Bridge - prý je to nejdelší provazový most na Novém Zélandě. Je to atrakce pro turisty - vstupné, krátká prohlídka a malý skanzen zlatokopectví. V okolí a na západním pobřeží celém je rozeseto spoustu bývalých zlatokopeckých osad. Před sto a více lety to tu muselo být plné lidí a některá místa podle dobových fotek asi hodně zdevastovaná těžbou.

Západní pobřeží jižního ostrova
Západní pobřeží jižního ostrova

Více na jih zastavujeme u Pancake Rocks (pancake = palačinkové, rocks = skály). Je to hned u cesty. Pancake Rocks je malá oblast s rozeklanými pobřežními skalami, které vymodelovalo moře. Hornina se tu ukládala ve vrstvách, ty zvětrávaly každá jinak (napřeskáčku) a tak eroze vytvořila skalní věže a útesy, které vypadají opravdu tak, jako kdybyste naskládali palačinky na sebe a vyřezali z nich skaliska. Je navečer, pozorujeme tu chvíli západ slunce a pak popojíždíme a někde na odpočívadle přespáváme.

Pancake Rocks (palačinkové skály)
Pancake Rocks (palačinkové skály)





nahoru na začátek cestopisu verze v pdf pro tisk a čtení bez připojení k internetu [4 MB] titulní strana

Den třináctý (sobota 21.4.2007) - Hokitika -> Franz Josef Glacier

Dnešní hlavní zastávkou je Hokitika - město pounamu (zeleného kamene - nefritu). Je tu asi deset (dvacet, třicet?) dílen na zpracování ozdob a sošek ze zeleného kamene. Vcházíme do několika dílen propojených s obchody a v jedné nakupujeme pár drobností. Vypadá, že tu v městečku mají dobré zboží. Když se nad tím zamyslím zpětně, tak jinde měli výrobky ze zeleného kamene také, ale už to nebylo ono (dražší ceny, menší výběr). Nejlevnější nefrit jsme ale viděli na letišti v Aucklandu (menší výběr než v Hokitice).

Na konec návštěvy si dáváme kafíčko a muffina v místní kavárně. Svítí sluníčko, tak tu děláme chvíli opravdovou pohodu. Z města jsou krásně vidět Jižní Alpy a pohled přes řeku určitě stojí za to.

Výhled na Jižní Alpy a řeku Hokitika z nábřeží v městečku Hokitika
Výhled na Jižní Alpy a řeku Hokitika z nábřeží v městečku Hokitika

Pokračujeme na jih. Po cestě obdivujeme zdejší husté lesy vypínající se až na úbočí Alp. Západní pobřeží prý kdysi bylo mekkou hipíků a zbytku jich tu prý žijí dodnes. My jsme žádného nepotkali, ale je fakt, že jsme je nehledali. Co jsme ale hledali byly termální prameny. Měli jsme na ně tip od našich kamarádů. Místo jsme našli a šli jsme ho prohledat. Došli jsme k relativně velké řece vytékající z hor krásným údolím. Místo samo o sobě bylo okouzlující. Prameny jsme ale nenašli. Tak zase jednu věc necháváme na příště :-)

Koryto ledovcové řeky někde u Harihari
Koryto ledovcové řeky někde u Harihari

Svištíme ještě dál na jih. Cestou tu a tam zastavujeme na focení a koukání. Přijíždíme do osady Franz Josef Glacier poblíž ledovce Franz Josef Glacier (ledovec Franze Josefa). Procházíme infocentrum, zítra chceme udělat výlet k jednomu ze zdejších ledovců. Nakonec vybíráme bližší Franz Josef. Nabízí tu, jako všude, mnoho aktivit vč. výstupu na ledovec s průvodcem nebo letu helikoptérou. Na spaní se přesunujeme mimo osadu na odpočívadlo u cesty.

Cestou na jih s námi hrály štíty Alp na schovávanou v mracích
Cestou na jih s námi hrály štíty Alp na schovávanou v mracích

Den čtrnáctý (neděle 22.4.2007) - Franz Josef Glacier -> jezero Hawea

Ráno vstáváme a snídáme. Já ještě poletuji po pobřeží, kde jsme parkovali, a dělám pár fotek. Přejíždíme na parkoviště k ledovci Franz Josef Glacier. Bereme batohy a vyrážíme. Je pod mrakem, ale neprší. Není to daleko a cesta je zajímavá. Kromě davů lidí tu potkáváme i výstražné značky typu "dál už nechoďte, nebezpečí záplavy", "nebezpečí padajícího ledu", "nebezpečí padajícího kamení", "nebezpečí nevím už čeho". Takovéto zákazové tabule míjíme s těmi skupinami lidí asi třikrát - nikdo si tím hlavu neláme, jednou přelézáme i zábradlí. Jdeme širokým kamenitým korytem, které vyhloubil ledovec, až k jeho čelu. Je to pro nás středoevropany zajímavá podívaná. Děláme pár fotek, okukujeme okolí a asi po půl hodině vyrážíme zpět. Na ledovec si sami netroufáme - nechceme riskovat úraz.

Z fotek na infocedulích cestou je vidět, jak se ledovec v čase měnil. Vidíme jak hodně ustupuje - kde byl před sto dvěstě lety a jak byl velký a kde je dnes a jak je proti původní velikosti malý (i když pro nás je to pořád obrovský kus sněhu a ledu).

Spodní část ledovce Franz Josef
Spodní část ledovce Franz Josef

Oběd vaříme u známého jezera Matheson. Známé je tedy spíše pro fotografy. Dělají se přes něho kýčovitě krásné fotky hory Mount Cook. Kompozice je taková, že vpředu je jezero v zeleni stromů, v němž se zrcadlí masa hor a za ní vykukuje zasněžená nejvyšší hora Zélandu - Mount Cook (maorsky "Aoraki", 3.754 m. n. m.). Dnes je bohužel zataženo takže náš pohled končí na úpatí hor, výš už jsou mraky :-(

Po shlédnutí ledovce Franze Josefa a obědě se ještě jedeme juknout na sousední Fox Glacier. Vyjíždíme až kam to jde a potom jdeme pár desítek metrů k vyhlídkové plošině. Hmmm, dobrý. Ledovec je to podobný, jen jinak zatočený podle údolí, kterým se sune. Otáčíme to a odjíždíme dál.

Naší poslední zastávkou na západním pobřeží je odpočívadlo u silnice poblíž Haastu. Je večer okolo páté, za hodinu se začne stmívat. Přímo u odpočívadla jsou lavičky, rozhledna ze dřeva (zavřená) a písečná a kamínková pláž. Ta mě naprosto pohlcuje a asi hodinu tu fotím. Pláž je dlouhá několik kilometrů a celá je pokrytá naplavenými kmeny. Krásné, fantaskní místo. A je to taky jediné místo, kde nás na Zélandě žraly komáři.

Dlouhá opuštěná pláž kdesi před městem Haast
Dlouhá opuštěná pláž kdesi před městem Haast


Pohled od pláže do vnitrozemí s hustým pralesem
Pohled od pláže do vnitrozemí s hustým pralesem

Chci ještě najet pár kilometrů a proto pokračujeme v jízdě do vnitrozemí i po tmě. Dojedeme až k jezeru Hawea. Tam zastavujeme na odpočívadle a přespáváme. Jezdit po Zélandě v noci je ale škoda - přijdete o spoustu úžasných výhledů a případně i zastávek. Už jsme to potom nedělali.

Den patnáctý (pondělí 23.4.2007) - jezero Hawea -> Queenstown -> jezero Te Anau

Ráno se u velkého podlouhlého jezera Hawea probouzíme do nádherného podzimního dne. Svítí slunce, okolo zlatá tráva, zralé rudé šípky a na jezeře opar...

Břeh jezera Hawea v ranním podzimním slunci
Břeh jezera Hawea v ranním podzimním slunci

Po krátkém focení u jezera vyrážíme opět na jih. Cestou míjíme říčky, pastviny s kravami a ovcemi, kopce porostlé travou, farmy a pole. Je tu i hodně vinic. Před Queenstownem se zastavujeme v bungge centru u Kawarau Bridge. Skáče se ze starého už nepoužívaného silničního mostu nad říčkou, která teče několik desítek metrů pod ním skalním kaňonem. Jde o kolébku bungee-jumpingu a první místo na světe, kde se provozoval komerčně (od roku 1986 ho provozuje A. J. Hacket, zakladatel a průkopník bungee-jumpingu). Samozřejmě, že si skočím (kde jinde bych to měl poprvé zkusit než tady :-) Skvělý zážitek, trochu rychlý a krátký, ale skvělý. V okolí jsou i vyšší bungee-jumpy (až 134 metrů), ale mě bohatě stačil tenhle čtyřicetitřímetrový.

Bungee jumping na Kawarau Bridge poblíž Queenstownu - před skokem
Bungee jumping na Kawarau Bridge poblíž Queenstownu - při skoku
Bungee jumping na Kawarau Bridge poblíž Queenstownu


Kaňon řeky Kawarau
Kaňon řeky Kawarau

Ještě chvíli tu okukujeme ostatní skokany a místo samotné a pokračujeme dál. Projíždíme okrajem Queenstownu a míříme k jezeru Te Anau - našemu dnešnímu cíli. Krásná krajina pokračuje. Míjíme historický vláček jedoucí pastvinami plnými ovcí, troubíme na sebe.

Krajina v okolí Lumsdenu
Krajina v okolí Lumsdenu

Zkoušíme zajet ještě k jezeru Manapouri - jestli bychom ještě nestihli vyjížďku lodí - je už ale pozdě. Pokračujeme k jezeru Te Anau, kde jedeme do kempu a po jídle a hygieně se ukládáme ke spánku. Je to asi nejluxusnější kemp, co jsem zatím viděl.

Den šestnáctý (úterý 24.4.2007) - Milford Sound

Programem dnešního dne je výlet k Milford Sound. Milford Sound je jeden z mnoha fjordů nacházejících se na jihozápadě Jižního ostrova Nového Zélandu. Podle všeho by měl patřit k nejkrásnějším. Vede k němu jediná cesta v délce 120 km a to právě z Te Anau. Cesta je ještě úchvatnější než běžné cesty na Zélandu. Jedeme nedotčenou krajinou národního parku Fiordland, který se rozprostírá po celém jihozápadě ostrova a je zapsán na seznamu UNESCO. Cestou tu a tam zastavíme u jezera, říčky, výhledu do krajiny.

Milford Sound je také cílem jednoho z nejznámějších vícedenních treků Nového Zélandu - Milford Track. Takových treků je po celém Zélandě desítky (jedním z nich je i dříve zmíněný Abel Tasman Coast Track), ale ty vyhlášené a známé jsou v sezóně hodně plné. Kvůli ochraně přírody na ně pouštějí denně jen několik desítek lidí a je proto nutné se objednat dopředu. Cestou jsou chaty DOC (Department of Conservation - něco jako ministerstvo ochrany přírody), do nichž se právě objednává ubytování (jinde se přespávat nesmí).

Cestou k Milford Sound - hory před Homer tunelem
Cestou k Milford Sound - hory před Homer tunelem

Nejvyšší bod cesty je v horách a nazývá se Homer Tunnel. Je to úzký tunel (na jedno vozidlo) vyražený ve skále, kterým se jezdí podle semaforu. Byl vyražen asi před šedesáti lety. Do té doby nebyl do Milford Sound přístup auty. Čekání na zelenou nám zpříjemňuje skupinka papoušků Kea, kteří tu různě poskakují a žebrají jídlo od projíždějících. Za tunelem sjíždíme serpentinami a do Milford Sound to už není daleko. Zastavujeme u infocentra abychom načerpali informace a měli představu o místě. Kupujeme výlet lodí po fjordu. Přejíždíme na parkoviště a před odjezdem lodi ještě procházíme okolí, fotíme a kocháme se zálivem, horama, vodopádem i majestátnou horou Mitre Peak (to je ta nejvyšší špičatá). Dnes je bohužel pod mrakem a občas mrholí.

Hora Mitre Peak zahalená mlhou - Milford Sound
Hora Mitre Peak zahalená mlhou - Milford Sound

Loď je menší, je nás na ní asi dvacet pasažérů. K dispozici je káva a čaj, takže se trochu zahříváme. Loď jede zálivem a tu a tam zamíří ke skále a průvodce nám vysvětluje co je tam zrovna k vidění (rostliny, geologie, vodopády, ...). Zajíždíme pod menší vodopád, dobrodružnější povahy si berou erární pršipláště a jsou se smočit. Mezitím posádka nechává napadat vodu do sklenic a roznáší je k přípitku na důkaz čistoty zdejšího prostředí (voda ve skleničkách vypadá jako šampaňské). Doufám, že nahoře do vody nečůrají veverky :-)

Přípitek při projížďce fjordem
Přípitek při projížďce fjordem

Vybrali jsme delší trasu lodí a ta nás vyváží z fjordu až ven na moře. Ústí zálivu z něho není téměř vidět, protože je zatočené a proto prý byl Milford Sound objeven až relativně pozdě. Loď se otáčí a míří zpět.

Lodí po Milford Sound
Lodí po Milford Sound

Protože chceme vidět i podmořský svět, necháváme se vysadit na podmořské observatoři. Tady je klasická hala s fotkami a prosklenou stěnou, kterou je vidět na záliv. Uprostřed haly je zhruba deset metrů hluboká šachta, kterou sestupujeme dolů k průhledům pod hladinu. Dole vidíme zdejší pomořský svět včetně vzácných černých korálů (jsou bílé :-). Po příjezdu další lodi na ní nastupujeme a plujeme s ní zpět do hlavního přístavu. Výlet to byl hezký. Škoda jen trochu počasí, ale na druhou stranu tam prý díky dešti bylo vidět mnohem víc vodopádů, než je běžné za slunečného počasí.

Rada: Stačí si koupit kratší výlet lodí - uvidíte vše podstatné, bude to levnější a ušetříte čas například na procházku po okolí.

Osobně se mi Milford Sound líbil. Příště kdybych tu byl, a protože „povinný“ Milford Sound už jsem viděl, zvolím plavbu po jezeře Manapouri, prohlídku zdejší vodní elektrárny a projížďku po Doubtful Sound - asi by tam nebylo tolik lidí a příroda by byla také zajímavá.

Údolí a serpentiny mezi Milford Sound a Homer tunelem
Údolí a serpentiny mezi Milford Sound a Homer tunelem

Už je celkem pozdě a máme před sebou cestu zpět, proto vyrážíme k Te Anau. Ještě tu a tam zastavíme a okukujeme místní krásy. Dnes končíme před Te Anau a parkujeme na zapadlé cestě u jezera.

Den sedmnáctý (středa 25.4.2007) - jezero Te Anau -> Curio Bay

Ráno se vydáváme na cestu opět dál na jih. Chceme dojet až k jižnímu cípu ostrova. Počasí není nic moc, je pod mrakem a fouká. Projíždíme krajinou, je to z větší části zemědělská rovina (pole a pastviny lemované stromy). Když dojedem k moři, čeká nás tu dlouhá písečná pláž v zálivu Te Waewae. Chvíli na ní koukáme z vyhlídky a pokračujeme na východ přes Invercargil a dál.

Jižní pobřeží kdesi u Orepuki
Jižní pobřeží kdesi u Orepuki

Zastavujeme se až v Curio Bay. V tomto místě jsou dvě zajímavé věci - zkamenělý les a záliv, kde jsou k vidění delfíni (bohužel jen v létě). Prohlížíme zkamenělý les, který je skálou odrytou činností moře. Vidíme zkameněliny stromů s jasně čitelnou strukturou dřeva. Po té přejíždíme na vyvýšený útes nad zátokou a vyhlížíme další součást zdejšího pobřeží - tučňáky. Nevidíme bohužel žádné. Společnost nám dělají jen rackové a tu a tam nějaké auto, které sem zabloudí. Jdeme se ještě projít po pláži.

Z Curio Bay (u Waikawy)
Z Curio Bay (u Waikawy)

Po procházce vyrážíme dál. Projíždíme pohoříčkem Catlins. Krajina je to asi hezká, ale nemáme na její průzkum čas. Kopírujeme pobřeží na severovýchod a potom na sever. Počasí stále větrné a měnící se mezi zataženo a deštěm. Přespáváme v příšerném kempu někde cestou.

Rada: Jestli pojedete jih Jižního ostrova jen okouknout (= nemáte tam něco, co chcete vyloženě vidět) a jste omezeni časem jako my, tak zvažte, jestli to má smysl. Po tom co jsem viděl si myslím, že to smysl nemá a radši bych ty zhruba dva dny věnoval oblastem nad Christchurchem (Kaikoura, Arthur´s Pass atp.) popřípadě i jiným částem Zélandu.

Den osmnáctý (čtvrtek 26.4.2007) - Moeraki Boulders -> Oamaru -> jezero Pukaki

Ráno zastavujeme na pobřeží u známé atrakce - Moeraki Boulders. Jsou to kamenné koule všech velikostí, které jsou roztroušené po písčitém pobřeží. Malé koule už si rozebrali místní a turisté, takže tu zbyly jen ty, co se nedají odvézt bez jeřábu. Jsou zajímavé, nezvyklé. Trochu je okukujeme a fotíme. Potom jdeme mrknout do obchodu na útesu poblíž a v kavárničce si dáváme ranní kávu.

Moeraki Boulders
Moeraki Boulders

Pokračujeme na sever přes Dunedin a Oamaru. Zastavujeme v Oamaru kde náš průvodce hlásí další kolonii tučňáků. Chceme je konečně vidět. Je tu zastavená doprava a po chvíli vidíme proč - městem prochází průvod s muzikou a spoustou lidí. Asi nějaký svátek. Pokračujeme do přístavu. Tady nás nadchnou značky ukazující na přítomnost tučňáků.

Značka v Oamaru - Zpomalte! Přecházející tučňáci!
Značka v Oamaru - Zpomalte! Přecházející tučňáci!

Na mola vybíhající do moře, z nichž by byl pěkný výhled, se nemůže (jedno je rozpadlé = nebezpečné a druhé asi kvůli ochraně ptactva). Je tu ale infocentrum, tak se tam jdeme mrknout. Nic extra, pár tučňáčích suvenýrů. Za infocentrem nás překvapí kus amfiteátru. Nejde o antickou památku, ale o zastřešená sedadla sloužící k pozorování tučňáků. Nakonec se dovídáme, že tučňáci mají hnízda ve stráni a v nich tráví noci. Ráno se potom vydávají na lov do moře a vrací se z něho zase navečer. Už je nám jasné proč je přes den nevidíme - jsou na moři a loví. Nechce se nám tu čekat dalších několik hodin do večera s nejistým výsledkem a vyrážíme dál na sever.

Za Oamaru odbočujeme doleva směrem k horám v dálce. Naším cílem je odjet z pošmourného počasí na sever, kde snad bude líp, a ještě něco před odletem vidět. Směřujeme k jezerům Pukaki a Tekapo, která by měla být vrcholem našeho putování. Cestou zastavujeme u skalních maleb Maorů v Takiora. Je to u cesty v ohradě s ovcemi - musíme dávat pozor kam šlapeme :-) Popojedeme zase pár desítek kilometrů dál. Oběd si vaříme na vyhlídce na hráz a přehradu jezera Aviemore. Úžasná krajina je umocněná podzimními barvami. Rozhodujeme se nejet po hlavní cestě vlevo, ale objíždíme přehradu po úzké a prázdné cestě zprava. Stálo to za to - opuštěné, divoké, barevné. Je tu spoustu prostoru na kempování, dalo by se tu v pohodě stanovat nebo parkovat s campervanem. Parkujeme a chvíli tu trávíme. Trháme šípky na čaj, večer nám tahle dobrota přijde vhod.

Hráz přehrady Aviemore
Hráz přehrady Aviemore

Zajíždíme obhlídnout i blízké a větší jezero Benmore. Hráz je zasazena za říčním ohybem a přehrazuje skalní údolí. Určitě by se okolo daly podnikout pěkné pěší výlety. My ale pokračujeme dál k městečku Twizel. Tady už je fidět fantaskní krajina podhůří a hor - opět Jižních Alp. Točily se tady záběry rohanských plání do Pána Prstenů (koupili jsme si totiž už na začátku mapu, kde jsou shodou okolností všechny ty informace o Pánu prstenů uvedeny :-)

Dojíždíme k jezeru Pukaki. Je skutečně tak modré, jak jsem o něm slyšel. Je už podvečer a voda skoro září modře. Zastavujeme na parkovišti a kocháme se. Pak jedeme ještě směrem k horám k vesničce Mount Cook a zastavujeme u začátku jezera Pukaki v kempu, kde přespíme.

Modré vody jezera Pukaki
Modré vody jezera Pukaki

Den devatenáctý (pátek 27.4.2007) - jezero Pukaki -> Jezero Tekapo -> Akaroa

Ráno jdu na procházku k jezeru. Prima věc taková ranní procházka, sice je to v ohradě s kravami a trochu se bojím aby si mě nevšimly, ale výhledy stály za to. Po snídani pokračujeme k osadě Mount Cook nacházející se v údolí pod stejnojmenou horou. Z druhé strany masivu Jižních Alp, vzdušnou čarou pár kilometrů, se nachází ledovce Franz Jozef a Fox, které jsme viděli před pár dny.

V osadě Mount Cook je pár domků a velký hotel. Zajímavější je okolí, které je úchvatné. Travnaté údolí s nažloutlou trávou v pozadí s jezerem Pukaki, které obklopují skalnaté hory. Sjíždíme nachvíli na prašnou cestu k Tasmanovu jezeru a fotím si (dál nemůžeme, auta z půjčovny mají tu cestu zakázanou). V zimě prý nahoře po ledovcích lyžují (heliskiing). V letácích tu nabízí i letní variantu - výlet helikoptérou nebo letadlem nahoru a tam procházka po ledovci - jeden let asi šest tisíc korun. My pokračujeme zpět okolo Pukaki k sousednímu jezeru Tekapo. Z jižního konce Pukaki ještě zkoušíme dohlédnout Mount Cook, který je celou dobu v mracích. Nakonec se to na chvíli daří a já jsem za to moc rád.

Cestou do vesnice Mount Cook severně od jezera Pukaki
Cestou do vesnice Mount Cook severně od jezera Pukaki


Výhled přes jezero Pukaki, v dálce hora Mount Cook (Aoraki)
Výhled přes jezero Pukaki, v dálce hora Mount Cook (Aoraki)

Jezero Tekapo je zhruba poloviční proti Pukaki. Rozprostírá se také v údolí mezi dvěma skalními hřbety. Pozorujeme jej od kapličky na jeho jižním konci. Je to drobná kamenná stavba zasazená na skutečně kouzelném místě. Vnitřek je strohý. Zaujal nás tam hlavně oltář. Není to takové místo, které známe z našich kostelů. Je tam pouze dřevěný stůl, za ním je prosté okno na jehož parapetu stojí kříž. Oknem je nádherný výhled na jezero a hory za ním. Totální krása. Umím si představit, že do tohohle kostelíka chodím častěji :-)

Ještě dobu posedáváme na břehu jezera na kamenech a užíváme si slunce a výhledu. Je to jedno z posledních míst, které navštěvujeme a tak si ho vychutnáváme... ..a žádám Íru o ruku. Je trochu překvapená a říká ANO. O ruku jsem jí chtěl na Zélandě požádat, to jsem věděl, už když jsme sem letěli. Prsten jsem koupil dřevěný v obchodě u Moeraki Boulders, měli hezky malovaný. Jsem rád, že to nakonec klaplo takhle a tady.

Na břehu jezera Tekapo...
Na břehu jezera Tekapo...

Zítra, dle dohody, musíme vrátit auto v Christchurchi. Jedeme tedy přespat do posledního bodu, který hodláme navštívit - městečka Akaroa na poloostrově Banks u Christchurche. Do kempu nad městečkem dojíždíme v noci.

Den dvacátý (sobota 28.4.2007) - Akaroa -> Christchurch -> Auckland

Ráno vstáváme do podmračeného dne. Od kamarádů víme, že poloostrov Banks je nádherný. Je to v podstatě téměř kruhový pozůstatek dávné sopky s jezerem uprostřed, které je spojeno s mořem. Bohužel se výhledy do okolí nekonají - kopce jsou v mracích - vidíme jen zlomek krajiny. Balíme vše z auta zpátky do batohů, zbytky jídla dáváme do kuchyňky do kempu - snad někomu pomohou. Zajedeme ještě obhlédnout malé a malebné městečko Akaroa, kupujeme poslední suvenýry a potom už jedeme do Christchurche.

Krajina poloostrova Banks - u Christchurche
Krajina poloostrova Banks - u Christchurche

Půjčovna campervanů je poblíž letiště, což oceňujeme. Vracíme našeho campera, který nás tu spolehlivě a prakticky bez problémů vozil. Z půjčovny nás hodí zdarma na letiště. Odbavíme se a čekáme na odlet. Letíme s domácími Air New Zealand.

Vrátit campervan v Christchutchi a přeletět do Aucklandu, ze kterého odlétáme další den domů, jsme se rozhodli už doma. Vyhodnotili jsme to jako výhodnější - finančně to vyjde zhruba nastejno (letenka a příplatek za vrácení campervana jinde proti nákladům na cestu autem z Christchurche do Aucklandu vč. půjčovného a jízdenky na trajekt), ale časově ušetříme zhruba dva a půl dne, kde bychom toho za jízdy už příliš nového neviděli. Letenky jsme koupili po příletu hned první den na letišti v Aucklandu.

Přelet je bezproblémový. Vidíme západ slunce nad mraky, v dálce vrcholky Alp. V Aucklandu přespáváme v levném hotelu ve městě, protože se ještě chci projít městem. Nakonec procházka není nic moc, protože už je tma a prší. Kousek města okolo věže a přístavu jsme ale viděli. Hotel by příšerný - budil nás hukot z ulice a pokoj byl doslova maličký.

Sky Tower - Auckland
Sky Tower - Auckland


Den dvacátý první (neděle 29.4.2007) - Auckland -> Soul

Ráno odjíždíme na letiště v Aucklandu a odlétáme na sever do Soulu.

Všechny čtyři lety (Vídeň-Soul, Soul-Auckland a to celé zpět) jsme letěli s Korean Airlines. Obsluha byla příjemná. Jídlo pro nás bylo občas exotické a brali jsme ho jako zpestření (polévka s mořskými řasami a podobně). Nejlepší zážitek s Korejskými aerolinkami ale máme ze země. Na cestě zpět byl dlouhý čas na přestup v Soulu (přílet v noci, odlet v poledne druhého dne). Měli jsme proto od aerolinek zdarma hotel. Byl to pětihvězdičkový Hyatt. Po dvou a půl týdnech v campervanu to bylo hodně příjemné zpestření. V našich bagančatech, džínách a s krosnama na zádech jsme tam vypadali jako mimozemšťani :-)

Den dvacátý druhý (pondělí 30.4.2007) - Soul -> Vídeň

Snídaně v hotelu byla velká, luxusní a náležitě jsme si jí užili. Let byl v pohodě. Po příletu do Vídně jsme jeli autobusem do Brna k našemu autu, které jsme měli zaparkované u známého. Potom tradá domů, kam jsme dorazili nad ránem.

Tipy co na Novém Zélandu vidět a zažít

Nový Zéland je nádherná země. Všechno co si o ní představujete a znáte z fotek je prostě pravda - nikdo si to nevymyslel, nikdo si to nepřibarvil. Úžasnou přírodu tam potkáte téměř všude. Místní lidé jsou úplně v pohodě, žádný stres, žádné strkání. Ideální místo k cestování.

Z toho, co jsme na Novém Zélandu viděli, doporučujeme následující místa a zážitky:

  1. trek po trase Abel Tasman Coastal Track v národním parku Abela Tasmana (jižní ostrov)
  2. výlet v národním parku Fiordland např. do zátoky Milford Sound (jižní ostrov)
  3. výhledy okolo jezer Pukaki a Tekapo (jižní ostrov)
  4. teplá vyvěrající voda na Hot Water Beach a procházka ke Cathedral Cove na poloostově Coromandel (severní ostrov)
  5. trek Tongariro Crossing (za hezkého počasí ;-) (severní ostrov)

jirka@tamazasezpatky.cz




Kam dál?

Navštivte naše další cestopisy:

Podívejte se na letenky na Nový Zéland: